Uvěřit (2)

Některé dny ztrácejí své zářivé barvy,
a purpurové sféry ani spadané hvězdy se nedají rozpoznat,
jejich zbylý třpyt už nikomu
nepatří_

     Chybí mi vůně květin...
setkání mimo vymezení,
kdy najednou vše rozpuká,
dobré i zlé,
živorodé...  

Koho chce přelstít lidská touha?

Zpoza času,
do prostoru,
potajmu,
prosmýklo ticho,
jako když teče vesmír, jsme sami,
chceme být sami,
když se mýlíme,
a já
nevěděla...  

Pohlédni.
Sáhni.
Mám strach,
o nás, 
otisky snů, co nestihl smýt noční déšť,
a vůbec se nesnažím předstírat, že 
nasáklých sladkostmi...

chci znovu uvěřit

_

Zaslíbená země

Poslední kmeny lidské rasy se krčily
v jeskyních,
vyhlížely den,
který nikdy nepřijde.
Na obloze
slabě zářily cizí hvězdy,

jako oči šelem, stahujících se kolem ubývajícího 
ohně.
Černá obloha 
pozvolna 
splynula s černou zemí,
pohltila obzor.
_

    Věděl, že legendy
    lžou, 
    ale proč by měl ničit jediný pevný bod v podobě nikdy
    neumírající naděje?

    Přistoupil blíž, 
    vášnivě vzal její sny do svých rukou,
    s oblakem údajů vpustil je k ikoně:
    zaslíbená Země

    kvantová pěna zašuměla, vybublal nový vesmír                            
                                                                                                                               

kde jsi, Živote?!

_

https://www.youtube.com/watch?v=QqkO95TdaH4
Mari Samuelsen - Glass: Metamorphosis 1

Za těmi dálnými světly

Slunce skomírá v nachu obzoru
stín noci
vůně suchopáru

a vítr jak lehounký dech
co chvíli vylíbá z krajiny vzdech
zas a zas
jakoby vzlyká znavený zvon
jakoby šeptala dívka
píseň snivou a dumavou Ach, kde je můj 
domov?
Za těmi dálnými světly_
k cíli nevedou...

https://www.youtube.com/watch?v=LzRPpnc4DL8 

Oskar Schuster - Valtameri

https://www.youtube.com/watch?v=c2gVYB5oZ7o
Víkingur Ólafsson – Bach: Concerto in D Minor, BWV 974 - 2. Adagio

Létavice '2

V ohňostroji létavic započal příběh člověka.

Tak dávno, že si již nikdo nemůžeme vzpomenout.

Cosi věčného od těch dob v nás zbývá, jsme temnota i světlo.

Ve dne hledáme smysl života,

s nocí padá jistota,

nelze najít co není!

Je jen víra.

Ukazuje cestu z bezměrné lidské samoty,

kde do ticha se zasouvá ticho,

a sladkobolná píseň zní.

Lidské životy možná neplní zvláštní poslání, přesto je krásné

žít,

je-li přítomna láska.

_

https://www.youtube.com/watch?v=rfKnPHfo3Ts 

Concerto for 2 Pianos in C Minor, BWV 1062: I. Vivace

Duma

Tohle je místo rozechvělých stébel orobince,
po nichž se spouští večerní slunce.
Stojím bosa, oplácaná blátem, země
mi drápy rozdírá krev.
Ztrácím se, všechno mé světlo,
vdech za vdechem.
A ptáci, co si snad přáli vzlétnout?
drobná tělíčka beztížně klesají oknem vesmíru
na křídlech
bílých jako sůl...

 ... jsem víc než stín svislých žaluzií, vyhleděný obzor, 
promlčené ticho!
_

 

https://www.youtube.com/watch?v=4dXz0Csfmsc 
Brahms Op.116 no.2- Gilels

Den sahal k nebi

Den sahal k nebi čelem, 
slunce bíle žhnulo, a cosi
dotýkalo se pichlavé trávy,  
ne větší než lidská dlaň,  tančící roj včel,
prašný vír 
když běží
plání od neohraničena, až
kam šlo dohlédnout...
Ta věc si hrála - 
mihotala se samotou,
prchavý stín nekonečné skutečnosti,
bušící srdce nesmírně jemného něčeho, čeho si nelze
nevšimnout... 

     Žhavý dech prolomil závoru očí, 
     zaplavil úzké srdce, 
     obnovil ochablé údy,
     až zmizel pocit únavných abstrakcí,
     proudy zředěných slov uvadlého bytí...

     Zůstat jen sám sobě záhadou.

     Člověka zmocnilo se opojení, a zároveň úzkost,
     nejasný pocit,
     spojená tresť všeho zla i dobrého,
     chtěl změřit své síly s úplnou a divokou Existencí.


                      Volal jsi mne?    

_

https://www.youtube.com/watch?v=5BzqkCCeQCU

Richter: Dona Nobis Pacem 2

Dokonalý svět

Ji a Ním

Sluneční paprsky 
prorážely chuchvalce mlhy,

úsměv rozžehl oči, 
živorodý_

 Když ji vzal za ruku,  na holých dlaních
usedl čas;
chvíli uvěřila.

Naučil Ji dýchat, 
objevovat, 
co přebývá ne v příbytku nebes, 

ale v duši je bezmezné, 
barvami hýří a bují:

čip čip - všude jen ptáci!

„Mlč jen!" smála se
a spolu s Ním 
vyšla pěšinou mezi šuměním 
lip,

ozvěnou za nehybnou tmou,
až kam silnice nevedou,
za prostor načrtnutých snů, kde začínal tajemně 
křehký svět,

kde i na jaře padají sněhové vločky,

jež bolavé smutky přikryjí bílým tichem

: