Jupiter

  

Potkali jsme se na schodech.

„Pojďte.“

„Kam?“

„Ven.“

A tak jsme vyšli před dům.

Noc byla jasná
a hvězdy byly tak zřetelné,
že se zdálo,
že některé jsou mnohem blíž než jindy.

Ukázala nad střechu.

„Vidíte ten světlý bod?“

„To je Jupiter.“

„A opravdu tam je?“

„Jeho světlo k nám letí asi čtyřicet minut.“

„Takže se díváme čtyřicet minut zpátky?“

„Ano.“

Chvíli přemýšlela.

„A když se na někoho dívám,
dívám se taky do minulosti?“

„Vždycky.“

„Takže člověka vlastně nikdy nevidíme,
jaký je právě teď?“

„Asi ne.“

Přestala sledovat oblohu
a otočila se ke mně.

„To se mi nelíbí.“

„Proč?“

„Protože bych chtěla vědět,
jestli jste ještě pořád tady.“

Nad střechou svítil Jupiter.

Některé hvězdy už možná dávno zhasly.

A přesto jejich světlo
přicházelo.

Daleko

 

Vyšla jsem si večer na kopec.

Chtěla jsem se podívat,
jestli odtud budou hvězdy
vypadat blíž.

Nevypadaly.

Byly stejně vzdálené,
jen jich bylo najednou víc.

Krajina pode mnou
pomalu tmavla
v modravém šeru.

V údolí ležely
poslední světlé pruhy
a obzor se měnil
v jedinou černou čáru.

Cesta už nebyla skoro vidět.
Ještě chvíli jsem ji rozeznávala,
a pak zmizela i ta.

Dívala jsem se nahoru
a vzpomněla si,
že jsem kdysi věřila,
že tam někdo je.

Toužila jsem mezi těmi světly
najít někoho,
s kým bych si rozuměla.

Někoho,
kdo by se díval
na podobné nebe.

Tehdy mi připadalo,
že může být
kdekoli.

Hvězd bylo přece tolik.

Stála jsem na kopci
a dívala se nahoru.

Jen jsem už nevěděla,
jestli ještě někoho hledám.

Hvězdy

 

Včera večer
se setmělo dřív než obvykle.

Seděla na zápraží
a tvrdila,
že tma není černá.

Že je v ní spousta věcí,
které přes den
nejsou vidět.

Díval jsem se do zahrady.

Plot už se skoro ztrácel
a mezi stromy
zůstávalo několik šedých míst.

Chtěl jsem se zeptat,
kam se všechno
po setmění schová,
ale připadalo mi to
zbytečně zvědavé.

„A co když ráno nepřijde?“

ozvala se nečekaně.

„Tak počkáme.“

„Na co?“

„Na něco,
co ho nahradí.“

Noc mezitím
přikryla cestu
i střechy domů.

Seděli jsme dál
a dívali se do tmy.

Nad námi
se objevily hvězdy.

Najednou mi došlo,
že tu byly celou dobu.

Slunce

 

 

Šel jsem podél plotu
a všiml si,
že mezi prkny
prosvítá slunce.

Chvíli jsem ho pozoroval.

Pak jsem si řekl,
že tam musí být
docela natěsno.

„Co děláte?“
ozval se za mnou
hlas ženy.

„Dívám se na slunce.“

„A proč je tady?“

„To nevím.“

Stáli jsme u plotu
a čekali, co bude dál.

„Možná se tu schovává.“

„Před čím?“

„Před mraky.“

To mě nenapadlo.

Najednou se slunce
přesunulo o prkno dál.

„Viděla jste to?“

„Ano.“

„Kam jde?“

„Nevím,“
usmála se,
„ale jestli chcete,
můžeme jít s ním.“

Mravenci

 

Seděla jsem na kameni
a pozorovala mravence,
jak přenášejí něco,
co bylo větší než oni.

Napadlo mě,
že člověk dělá totéž,
jen si k tomu pořídil domy,
kalendáře
a trochu složitější důvody.

Pak odněkud vzlétl pták.

Jeho křídla
na okamžik zastínila slunce
a já měla pocit,
že si ho někdo vypůjčil.

Kroužil nade mnou

a já si vzpomněla,
jak mi kdysi někdo řekl,
že každý někam jde.

Tehdy jsem tomu věřila.

Dnes už si tím nejsem jistá.

Možná jen chodíme
od jednoho stínu k druhému
a občas si namlouváme,
že mezi nimi byla cesta.

Když pták odletěl,
slunce se vrátilo
na stejné místo.

Jen já už tam nebyla.

Podvečer

  

 

Potkal jsem ji v podvečer
u řeky.

Měla na sobě modré šaty
a v nich tolik ticha,
že jsem úplně zapomněl,
co jsem jí chtěl říct.

„Vy mě pozorujete.“

„Jen trochu.“

„To se nesluší.“

„Tak se budu dívat jinam.“

„To by byla škoda.“

Mluvili jsme o ničem
a ani jednomu z nás to nevadilo.

Šli jsme podél vody.
Večer pomalu tmavnul.

Najednou se zvedl vítr
a odhrnul jí vlasy z ramene.
Připadalo mi,
že to udělal schválně.

Usmála se
a přistoupila blíž.

„Pojďte,“ řekla.

„Kam?“

Chvíli se dívala proti proudu.

„Ještě nevím.“

Po pár krocích se zastavila.

„Obejmete mě?“

„Smím?“

Položil jsem jí ruce kolem pasu
a čekal na ni.

„Umíte tančit?“

„To nevím.“

„Tak to zkuste.“

Vzal jsem ji za ruku
a udělal první krok.

Pak druhý.

A při třetím už tam nebyla.

Zůstal jsem stát
s její vůní na prstech.

Vítr mezitím zesílil.

Prázdná židle

 

 

Šla jsem si vypůjčit klid.

Paní v knihovně
se na mě podívala
a zeptala se:

„Na jak dlouho?“

„To záleží,“
odpověděla jsem,
„jak rychle se vrací.“

Přinesla malou krabičku.

Uvnitř
leželo ticho
stočené do klubíčka.

„Opatrně s ním,“
řekla.
„Ze začátku bývá plaché.“

Cestou domů
jsem potkala přítele.

„Co neseš?“
zeptal se.

Ukázala jsem mu krabičku.

Naklonil se
a zadíval dovnitř.

„Ještě spí,“
řekl pak tiše.

„Ano.
Prý si musí nejdřív zvyknout

na můj hlas.“

Doma jsem krabičku otevřela.

Ticho nikam neuteklo.

Jen se pomalu
rozhlédlo po pokoji

a sedlo si
na prázdnou židli.

Od té chvíle
jsem nebyla sama.