Kde dupou zajíci

 

Ten den jsme opustili svoje samoty,
loudali se stezkou,
praskajícím houštím,
tam, kde dupou zajíci.

Ptáci za letu chytali mušky a cvrlikali,
tráva ukrajovala slunci svit,
pestrobarevný neklid v ostrůvcích přítmí
s tisíci drobnými střety,
drsná, nestrojená krása, přirozenost.

V mechu se ztrácely naše kroky
jako by země je chtěla utišit,
a dech se mísil s vůní hlíny,
vlhké a staré jako vzpomínky.

Tiše jsme postáli u potoka s písčitými břehy,
pak cesta strměla,  
šaty na mokrém těle se lepily s kůží,
být tak chvíli hadem, hady,
jen klouzat a být...

Znenáhla, kraj rozsvítily žluté klasy a země
splynula v azuru s oblaky.
V tichu hlubším než všechna ticha, před námi
rozlehlý svět se rozprostřel...

 

 

Katie Melua - Fields Of Gold 

 

Unvorsum

 

Zdálo se mi, že dotýkám se Nekonečna.

 

 

Lehce, zvolna nebem plují... rozfouknutý
vesmír v růži z mlhoviny,
houpavě zvlněné flotily
hvězd nad ouvratěmi,
majáky pulsarů a myriády galaxií,
matematické struktury s přesahem reality,
suma všech otázek a odpovědí,
iluze ilustrovaných lidí...

Možná tajemné místo, kde i bůh bloudí?

 

_

Kámen i hvězda vnímají podobně... ale proč,
proč mě svírá úzkost až hořím?
 
Mám tak málo času dotknout se Čehosi,
snu z dětství,
i když již vím,
nejspíš není,
nikdy nebyl v dosahu možností.
                              
V dlaních mi praskla bublina,
a já nedokážu pochopit, co se s ní stalo.

O kolik víc je celý vesmír?

 

_

V příkopu Mléčné dráhy stojí kamenná chalupa,
kryje ji zelený háj,
bílá letící oblaka,
a vodopád hlasů
pěnic a skřivanů.

Na střechu, sluncem pálenou, tiše, jemně

padají okvětní lístky jabloně,
třešní.

Ve světnici tlukot srdcí, úsměv,
prosvětluje víc,
než v nekonečnu hvězdy. 

 

_

Život ani smrt neznamenají nic... snad

láska,

neprochází smrtí,
buď je, nebo není,

a přece může vyrůst ve Věčnost!

_ 

Comptine d'un autre été" Amelie - Piano Orchestral 

 

Trilobit

 

Město až k mrakům vyhořelé,
svět bludných soch pod purpurovým nebem__

musím jej opustit, dokud je čas
posbírat myšlenky,
poštěrchat vzpomínky,
zanechat smutnění.
 
Nebudu hledat ztracených stop,
navždy mi zmizely,
jen_ vrátím se ke skále z vápence,
vzít znovu do ruky kamínek
s drobným trilobitem...
V dlani s ním poběžím daleko... daleko,
kde vody řinou se sytou zelení,
zrcadlí modravá oblaka,
nešpory něžně skorec zpívá...

V té vůni a vlání, kamínek hodím po proudu potočním,
jak žabka poskočí, jeden, dva, hop a třetí.
Paprsky v tříšti vlnkobití
a květy na břehu,
co v slunci se smějí,
odvrátí mi oči.
Maně budu počítat ještě chvíli…
než klesne ke dnu
navždy a navěky.

Nový čas_ rozkvete nadějemi.

Antonín Dvořák, Romance for Violin and Orchestra

Smysl života

 

Smysl života?... Možná je ztraceným,
zapomenutým snem,
touhou dotýkat se míst vystavěných z nadějí,
kde myšlenky jsou průzračně čisté a nikoho nezraňují,
co bolí, zetleje... a nebem kučeraví beránci plují,
pěšiny dálka rozhoupává,
teplo  vzpomínek...

Možná je ukryt ve smutku - radosti,
v mysli a svědomí,
veselých písních i tklivých,
ve slovech miluji, milý...

Chodí také po hvězdách,
nekonečným vesmírem__

Naslouchej, když skrze srdce mluví...

 

 

Tom Rosenthal - This Little Life  

 

Pověz mi...

 

Ne každá láska je krásná, někdy je neopětovaná, umlčená, zatlučená.

Je až s podivem, že vůbec vznikla, je jako stéblo trávy, co vytrčí z asfaltu uprostřed silnice...

_

 

Kostelík a víska v poli…
dívka sama při jabloni.
Kvítečku, pověz mi,
má mě rád?
Nemá mě rád?
 
Chmuří se země, červánek usíná,
a za oknem pláče_  a vítr vzdychá,
jako podzim je tmavý svit měsíce.
 
Kvítečku, pověz mi,
má mě rád?
Nemá mě rád…

Kam jsme se pozbyli?__

v Opuštěnkách__  v tísni prázdnoty, čas
jednoho života zastavil příběh...

 

 

 

Ravel concerto in G Major - Adagio Assai 

Amazonka

 

A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. 1. Korintským 13:3

 

Nikam již nespěchám, však vrátit
dosud nechci,
snad Bohu, čas propůjčený k žití,
putuji dál... jako Amazonka,
místy, kde slunce a nebe chybí,
nevidím růže, neslyším slavíka,
jen vítr naříká,
propastná tůně z hlubiny volá,
a všechny příboje, vlnobití
se přese mne valí...

Toužím zapečetit paměť, dojít  tiše, mlčky
k prastarým dnům, kdy
země nás neznala,
v křečích a bolestech rodila z chaosu,
začít snad znovu....

Ohé-ohé-ohá!

 

les séquoias - pomme

  

 

 

Nevídka

 

... dávno, dávno již... vzpomínky těkají,
je mi 5 roků, dívenka s dlouhými vlasy, astmatik,
poprvé mimo zdi velkého města,
cesta vlakem, pak pěšky, neznámo kam,
polosamota,
rozbitý domek,
zahrada,
dosud neviděný ráj...
postel v kuchyni pod oknem,
za tenkou tabulkou skla tajemný dech,
noc žije, přináší zvuky; jeden se opakuje,
húúú huhúúú, projíždí vlak,
mohu se vydat až ke hvězdám...

Druhý den, vstupuji do ráje,
zahrada roztodivná, chybí asfalt a dlažba ulice,
místo nich neznámý Prostor, zem, tráva, jabloně;
rozbíhám se k dřevěným plaňkám,
prohlížím cestu za plotem, za ní
již nic než šerý les...
přirozený, tajuplný svět roztočil představy,
klekám a zas úžas, několik kvítků v zelené trávě, zázrak!?
ano, fialky, největší objev v mém životě...

,,,

 

Země se točí, plyne čas, za okny města řinčení
slepých myšlenek...

 

Maok - Naelin