Kdo hledá

  Hledala ve tmě a dešti a mlze
  kohosi
  kdo by jí nakrmil neexistující duši

  napadlo ji
  jestli ve chvíli kdy vidí jen mrholení
  lidé tam nahoře za okny
  mezi tisíci zářivými lákadly
  mohou pozorovat hvězdy

  raději se očima vrátila k zemi

  kolísala mezi realitou
  pro jednu tady pro druhou tam

  hledala dobrodince
  jenž nosí po kapsách rozesmáté štěstí

  když z husté promrzlé mlhy
  kdosi napřáhl živou a teplou dlaň...

Kde dupou zající

Ten den jsme opustili svoje samoty,
a pozvolna se loudali stezkou,
   kde dupou zajíci,
praskajícím houštím jak v nejvnitřnějším soukromí
lidských duší,
ptáci za letu chytali mušky a cvrlikali,
tráva ukrajovala slunci svit,
pestrobarevný chaos v ostrůvku přítmí s tisíci drobnými střety,
nestrojená krása, drsná, přirozenost.
Tiše jsme postáli u potoka s písčitými břehy,
pak cesta strměla,
až šaty na mokrém těle se lepily s kůží,
být tak chvíli hadem, hady...
kraj rozsvítily znenáhla koláčů žluté klasy,
podél ohradník pro bujné ržání,
stoupali jsme ruku v ruce,
když země splynula v azuru s oblaky,
a v tichu hlubším než všechna ticha
před námi rozlehlý svět se rozprostřel...


Klokočná, 10.7.2015

                      

Hvííst

   Toho rána hvězdy spaly.
   Oblékli jsme zvědavost,
   na nohy kecky,
   ujít vzdálenost mezi já a ty.
   Cestou stromovím slova proháněl vítr,
   v korunách  jiskřily žluté šípy,
   nebe šumělo: hviíííst!
   hlubší ticho potok proudem hnal...
   Došli jsme téměř k zapomenuté jeskyni,
   chybělo jen kroků pár,
   aby srdcem v přítmí oheň vykřesal.

   Nepláču, usmívám se,
   i  tak uchrání mě před živly
   moje ruka vložená v tvoji dlaň...

 

https://www.youtube.com/watch?v=273eSvOwpKk        

Take That - Patience         

Nahé srdce

Víš kolik štěstí                 

vejde se do dlaní,                

když za ruku                 

mě bereš?                 

Víc než světla                 

slunce nebe,                 

a v čase nočním                 

hvězdy v něm!                 

Tehdy skrz tvé dlaně vidím                 

něžné a smělé,                 

tajuplné, nahé srdce.                

V tvoje nahé srdce šeptám:                 

Mám tě ráda,                 

          můj milý.                 

V krajině na pomezí

Ten večer slunce zapadalo
    v blatouchu a hrstce červené hlíny,

    stíny a zákoutí myšlenek skrápělo ticho,
    až ztratily na významu,
    minulost vracela se k počátku,
    kdy srdce toužilo po údivném úžasu,
    a plakalo, aniž vědělo proč.
    V krajině na pomezí,
    kde všechno je jinak,
    v jednom nestřeženém okamžiku
    černava vydechla píseň,
    k nebi vznášenlivou,
    k zemi ujařmenou,
    hádanku, co život je.

    Tehdy něžně sevřely mě
    tvoje ruce,
    a objímaly celý náš svět...

Tobě

  Kdybych měla vyjevit své city

  ponejprv opustím stezku osamělosti 

  vystoupám s pokornou žádostí    k vrcholu v oblacích 

  půjčím si bílou a modř oblohy 

  poprosím slunce o zlatou nit 

  pak sestoupím dolů v údolí 

  pro vlhkost potoků a hebkost trávy 

  ulehnu pod dub pokrytý květy jabloní 

  nechám se povznášet vůní       k hvězdnému krajkoví 

  a až se vrátím                         srdcem bohatší o poznání 

  v dlaních
  nabídnu ti kousek nesmrtelnosti 

                                                lásky ...

Vílou nejsem

Jako v pohádce, přála jsem si jen malou chvíli
stát se princeznou nebo vílou, okusit jaké to je, 
mít šaty utkané ze sněhových vloček tak bílých,

jak lidská duše být nemůže.

Na nožky nasadila jsem střevíce, 
a pod klenbou zářivých hvězd 
vyšla hledat úsměvy v zahradách laskavosti a naděje,
rozkvetlou louku s rosou, když zrcadlí nebe.

Možná jsem zabloudila,

kráčela vyprahlými, opuštěnými místy, 
kde  srdce již dávno nebijí,
jsou z kamene.
Minula pustinu přízraků, bídu ztracených, nenaplněných snů.

Ocitla se na okraji propasti Chaosu,

tušila podivné tvary, jež se v ní skrývají,
prazvláštní nestvůry nevýrazných barev
bez touhy a soucitu, ošklivé jako hřích,
zloba, zrada, osamění.

Hlubina  ještě více potemněla,
je plná černých andělů,
stahují život v Nicotu...
Ne!
bezděky vykřikla jsem.  

V tu chvíli na druhé straně příkopu jsem zahlédla 
Tebe.

Usmíváš se. 

Podáš mi ruku?

Pomoz mi překonat propast smutku a beznaděje,

potřebuji Tě!

I když princeznou ani vílou nejsem...

-

https://www.youtube.com/watch?v=0AC4ovCUs4Y

Hans Zimmer - A Way of Life 

Poutníku osamělý

   Kdysi chtěla jsem být
   ne hledačem nejzazší pravdy,
   ale letět s bílými oblaky  
   za obzor dnů,

   snad na jiné planety,
   kde láska a touhy nebolí...

   postavit z lučního kvítí dům,
   vykřesat z pazourku plamen,

   aby až z hájů a vrcholků hor budeš se vracet,
   poutníku osamělý,
   našel jsi  teplo a klid,
   otevřel okno duše, vpustil dovnitř hvězdy,
   sluneční svit,
   věřil, že šťastným lze být...
   (neboť mysl vždy v sobě štěstí obsahuje)

   pak spolu rozletět se s bílými oblaky
   za obzor dnů,

   kde budeme pouze já a Ty

Zapomenout... Ly-O-Lay-Ale-Loya

  Možná si přeji zapomenout

  a znovu uvidět věci jak jsou...
 

  Vydat se na cestu, co nemá jméno,

  přejít horu modravou,

  zelené údolí s tisíci lučních květů a motýlů,

  naslouchat šumění stromů,

  průzračným bystřinám a potokům raků,

  brouzdat se bosýma nohama rozsvícenou hvězdnou oblohou,

  vnořit se do mlhy ve skalách pod vodopád kapradin,

  zapálit oheň, setkat se s Vlkem...

  a s úsvitem probudit se za zpěvu ptáků a červánků nad hlavou,

  než slunce vyjde nad obzorem...

  s Tebou

 

https://www.youtube.com/watch?v=YPuMqevr8CA 

Ly-O-Lay-Ale-Loya  

Kamínek pro štěstí

Pro jednu věc musím utéct
z města až k mrakům vyhořelého,
ze světa bludných soch pod purpurovým nebem.

Musím najít svůj sen,
posbírat ještě za rosy veselé myšlenky,
poštěrchat vzpomínky,
a vrátit se za tebou ke skále z vápence.
Vzít znovu do ruky kamínek pro štěstí
s maličkým trilobitem, jenž spolu jsme kdysi našli.
Až sen zas objevím, vím - zavýsknu radostí.
Vezmu kamínek do dlaní a poběžím,
daleko daleko,
kde vody se řinou sytou zelení.

Hodím kamínek po proudu potočním,
jak žabka poskočí,
jeden, dva, hop a třetí.
Tu paprsky v tříšti chladivého vlnkobití
a květy na břehu, co v slunci se smějí,
odvrátí mi oči.
Maně tak budu počítat ještě chvíli,
než kamínek klesne ke dnu,
navždy a navěky...

Poslouchej tiše

Poslouchej tiše,

... slyšíš?

Kapky deště.

Padají.

Pleskají o zem.

Nebe pláče.

Oplakává včerejší den.

Uťatý sen.

Slzy vpíjí zem.
Z podzemních vod
mořský koně
jak mamuti velcí
bez hlavy vyplouvají,
splašení běží
k jeskyni s pazourkem.
Křísím plamen.
Jsem přece Žabka
od Dolních Věstonic,
dívka,
i když již tolik let,
tisíce a tisíc,
s hořícím srdcem.
Krvácím.
Sním,

sním o něčem,

co nelze vrátit,
povědět,
jen já vím...

Poslouchej tiše,
... slyšíš?
"Dej Vlka!"

Zachraňme sen.

Okno v Solenicích

Rozsvícené ticho...
a nevím proč,
myšlenky vynořují dávnou fotografii.
Jsem Žabka,
plachý úsměv na tváři,
rozcuchané vlasy gumičkou sepnuty,
modře tepláková mikina,
i když fotka černobílá,
okno v Solenicích.
Tam někde za tím oknem, v trávě,
schovaný oživlý kamínek.
Trilobit.
Brázdil dnem moří,
propastmi věků doplul mi do dlaní.

Vzpomínka zůstala,
a cosi dnes uvnitř svírá
otázka zastřená.
Jestli pak někdy zbude i po mně,
namísto schránky, ulity, kamene,
v tišinách vánků myšlenka:
Žila dívka,
a moc si přála
zpívat a tančit,
darovat cit,
pro tebe
Tobě

snad...

Dej vlka!

 "Dej vlka!" loudila Žabka na Kopčemovi. Mladý umělec hrdě pohlédl na své výrobky, seřazené na plochém kameni. Trochu se rozmýšlel, ale pak vzal figurku sedícího vlka a položil ji zvlášť. Nedal ji přímo dívce, to by se ponížil. Žabka hned vlčka uchopila, ale ohnula měkkému zvířeti hlavu. Opravila si to pěkně sama a postavila figurku do malé prohlubiny v hrbolaté stěně jeskyně. "Ještě vlka!" žadonila dívka znova. Kopčem jí dal druhého vlčka. Žabka si jej postavila do skuliny ve stěně. Oba vlčkové seděli jako před svými doupaty. V záři ohně bylo je pěkně vidět. "Ještě vlka!" žádala Žabka znova.

Kopčem odmítl: "Máš dva!"

"Nemám!" odporovala Žabka.

"Máš! - Tu jeden, tu druhý, to jsou dva vlci."

"Co žvaníš, dva vlci!" bránila se dívka, jež se nikdy neučila počítat. "Tu jeden vlk a tu - také jeden vlk! Jeden a jeden ! Nikde tu přece nejsou dva vlci .."

Kopčem poklekl ke stěně a ukazoval nechápavé dívce názorně : "Jeden vlk a ještě jeden vlk - jsou dva vlci!"

"Hihihi, Kopčeme, Žabka není hloupá! Žabka vidí jednoho vlka, tuhle také jednoho vlka ..."

"No, Žabko, to jsou přece dva vlci!" prohlašoval Kopčem vítězně.

"I ne, ty špatně vidíš!" trvala dívka na svém. "To nejsou dva vlci - ať mě medvěd pohltí! - to je pořád jeden vlk a zase jeden vlk!"

Ukázka je z knihy Lovci mamutů od Eduarda Štorcha.