Bytí v prostoru

 
Hluboko ve mně,
tak nějak lidsky,
malý vesmír...

Cosi kolem tančí,
tajemství, samý slib,
vidina země, k níž
nelze dorazit, svatá,
svrchovaná,
světlo v temnotách...

... a já po starých cestách šlapu starý prach,

v rytmu srdce bije
nahá tma...

__

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=PfJnCOHEAgo
Helen Jane Long: Eclipse

Kdo jsme? Kam jdeme?

 ........... Dzin!
 

 

a? - Á!  Já!
y?...... ty?  Ó, hahaha! Pff!!... E?... 
Ťup-ťup, ťup.
Ňuf...     (doteky)
No né, ech, heh!
.
.
Auuu... Jdižiž!

Ťap šun, ťap šun, ťap... šun.... ťa a...p__

Ups! Tssssssssssssssss................. 

 

                   zůstal jen stín
                   pod hvězdami...
                  

                                                                              


                                                                              

__

https://www.youtube.com/watch?v=aO5fLLHj55k
Schubert's Fantasy in F minor, Piano 4-Hands, D940

Podziměnky

 

  S přezrálým listím se k zemi snáší zvlhlý  
  podzim
  z komína vine se holubí kouř
  toulavý vítr šramotí pod okny
  zrezivěle v pantech  dveře
  zaskřípou
  světnice voní skořicí s jablky
  a z včelího vosku plamenem
  tu hledám
  tišinu
  nikoliv takovou v níž mě den zanechá

  dosud neposkvrněnou

  v šepotu hlasů zaklíněnou...  

     

Spirituál kvintet - podzimní 

Stmívá se v rákosí

V mezerách mezi mraky, zvonivě šumivé
údery křídel.
Pak šplouch a cák,
z rybníka za návsí
křik divokých kachen:

Reb kvak kvak!

Stmívá se v rákosí.
Padá podzimní chlad.

~

 

 
Jsem panožka stélky,
zlomek světa,
způsob, jak také žít...

 

Helen Jane Long, Outside

Aviatická

Kdybychom byli předurčeni k plazení po zemi
tváří dolů,
nic bychom o hvězdách nevěděli,

že jejich lampy hoří a rozsvěcují vysokou oblohu
(než za vsí zazní polnice kohoutů),

a kdybychom se plahočili v jílu a v temnotách (k nezrozenému zítřku),
s každým příchozím podzimem pokryl by prach myšlenky na hloubku
tloušťky listu...

 

 

Helen Jane Long - Through The Dark

 

Uvěřit (2)

Některé dny ztrácejí své zářivé barvy,
a purpurové sféry ani spadané hvězdy se nedají rozpoznat,
jejich zbylý třpyt už nikomu
nepatří_

     Chybí mi vůně květin...
setkání mimo vymezení,
kdy najednou vše rozpuká,
dobré i zlé,
živorodé...  

Koho chce přelstít lidská touha?

Zpoza času,
do prostoru,
potajmu,
prosmýklo ticho,
jako když teče vesmír, jsme sami,
chceme být sami,
když se mýlíme,
a já
nevěděla...  

Pohlédni.
Sáhni.
Mám strach,
o nás, 
otisky snů, co nestihl smýt noční déšť,
a vůbec se nesnažím předstírat, že 
nasáklých sladkostmi...

chci znovu uvěřit

_

Zaslíbená země

Poslední kmeny lidské rasy se krčily
v jeskyních,
vyhlížely den,
který nikdy nepřijde.
Na obloze
slabě zářily cizí hvězdy,

jako oči šelem, stahujících se kolem ubývajícího 
ohně.
Černá obloha 
pozvolna 
splynula s černou zemí,
pohltila obzor.
_

    Věděl, že legendy
    lžou, 
    ale proč by měl ničit jediný pevný bod v podobě nikdy
    neumírající naděje?

    Přistoupil blíž, 
    vášnivě vzal její sny do svých rukou,
    s oblakem údajů vpustil je k ikoně:
    zaslíbená Země

    kvantová pěna zašuměla, vybublal nový vesmír                            
                                                                                                                               

kde jsi, Živote?!

_

https://www.youtube.com/watch?v=QqkO95TdaH4
Mari Samuelsen - Glass: Metamorphosis 1

Za těmi dálnými světly

Slunce skomírá v nachu obzoru
stín noci
vůně suchopáru

a vítr jak lehounký dech
co chvíli vylíbá z krajiny vzdech
zas a zas
jakoby vzlyká znavený zvon
jakoby šeptala dívka
píseň snivou a dumavou Ach, kde je můj 
domov?
Za těmi dálnými světly_
k cíli nevedou...

https://www.youtube.com/watch?v=LzRPpnc4DL8 

Oskar Schuster - Valtameri

https://www.youtube.com/watch?v=c2gVYB5oZ7o
Víkingur Ólafsson – Bach: Concerto in D Minor, BWV 974 - 2. Adagio

Létavice '2

V ohňostroji létavic započal příběh člověka.

Tak dávno, že si již nikdo nemůžeme vzpomenout.

Cosi věčného od těch dob v nás zbývá, jsme temnota i světlo.

Ve dne hledáme smysl života,

s nocí padá jistota,

nelze najít co není!

Je jen víra.

Ukazuje cestu z bezměrné lidské samoty,

kde do ticha se zasouvá ticho,

a sladkobolná píseň zní.

Lidské životy možná neplní zvláštní poslání, přesto je krásné

žít,

je-li přítomna láska.

_

https://www.youtube.com/watch?v=rfKnPHfo3Ts 

Concerto for 2 Pianos in C Minor, BWV 1062: I. Vivace

Duma

Tohle je místo rozechvělých stébel orobince,
po nichž se spouští večerní slunce.
Stojím bosa, oplácaná blátem, země
mi drápy rozdírá krev.
Ztrácím se, všechno mé světlo,
vdech za vdechem.
A ptáci, co si snad přáli vzlétnout?
drobná tělíčka beztížně klesají oknem vesmíru
na křídlech
bílých jako sůl...

 ... jsem víc než stín svislých žaluzií, vyhleděný obzor, 
promlčené ticho!
_

 

https://www.youtube.com/watch?v=4dXz0Csfmsc 
Brahms Op.116 no.2- Gilels

Den sahal k nebi

Den sahal k nebi čelem, 
slunce bíle žhnulo, a cosi
dotýkalo se pichlavé trávy,  
ne větší než lidská dlaň,  tančící roj včel,
prašný vír 
když běží
plání od neohraničena, až
kam šlo dohlédnout...
Ta věc si hrála - 
mihotala se samotou,
prchavý stín nekonečné skutečnosti,
bušící srdce nesmírně jemného něčeho, čeho si nelze
nevšimnout... 

     Žhavý dech prolomil závoru očí, 
     zaplavil úzké srdce, 
     obnovil ochablé údy,
     až zmizel pocit únavných abstrakcí,
     proudy zředěných slov uvadlého bytí...

     Zůstat jen sám sobě záhadou.

     Člověka zmocnilo se opojení, a zároveň úzkost,
     nejasný pocit,
     spojená tresť všeho zla i dobrého,
     chtěl změřit své síly s úplnou a divokou Existencí.


                      Volal jsi mne?    

_

https://www.youtube.com/watch?v=5BzqkCCeQCU

Richter: Dona Nobis Pacem 2

Dokonalý svět

Ji a Ním

Sluneční paprsky 
prorážely chuchvalce mlhy,

úsměv rozžehl oči, 
živorodý_

 Když ji vzal za ruku,  na holých dlaních
usedl čas;
chvíli uvěřila.

Naučil Ji dýchat, 
objevovat, 
co přebývá ne v příbytku nebes, 

ale v duši je bezmezné, 
barvami hýří a bují:

čip čip - všude jen ptáci!

„Mlč jen!" smála se
a spolu s Ním 
vyšla pěšinou mezi šuměním 
lip,

ozvěnou za nehybnou tmou,
až kam silnice nevedou,
za prostor načrtnutých snů, kde začínal tajemně 
křehký svět,

kde i na jaře padají sněhové vločky,

jež bolavé smutky přikryjí bílým tichem

:

Za časů nepamětných

Za časů nepamětných,
nebe nebylo nad zemí, nesvítily hvězdy,
vzduch byl hladov tažných ptáků,
prázdné lesy divé zvěře,
nebyl člověk ani vísky
v celém kraji opuštěném.
Marně hledat cit či úsměv.
Pochmurné a tiché jako duch,
hladové jak oči vlků,
bědovaly
bezrozměrná země,
nestvořené nebe,
kol dokola nic

Tu z pusté prázdnoty kdos
Tajemný,
skrytý vyšel,
s tísní v srdci,
chvěje se a hoře,
živým slovem prvně mluvil:

Budiž světlo!

Stvořil vesmír
a s ním slunce jas a barvy mlhovin.

V červáncích zrána vody se leskly,
vzduch byl sytý luznou vůní,
myšlenky 
jak hejna ryb či ptáků s přišlým jarem tančily,
z hlíny povstal 
člověk...

Od těch dob nás poutá k zemi,
v touze k nebi povznáší.
Možná chodí mezi námi,
snad promlouvá v duši...

Je-li,
skryt se usmívá,
nebo pláče slzy...

Zeppelin myšlenek (2)

 ☂

V zapomenutém ročním období
vesmír
poskládal svoje origami
jeřába letícího z Proxima Centauri
stúpy
les pokrytý květy jabloní
zeppelin myšlenek
ansámbl bohů

웃 a 유
lasturu v kameni
s ozvěnou duhu
omega
alfa
ruměnec
líc
↓

 účel a plán?

ko(s)mický
☄

život je evoluční past
 sféry binárně intelektuální

andělé červenožlutě tygrovaní
zmatené mudrování

abraze oblohy

mezihvězdný

prach

░

Den sahal k nebi čelem (2)

Den sahal k nebi
čelem, slunce bíle žhnulo, a cosi
dotýkalo se pichlavé trávy,  ne větší
než lidská dlaň,  tančící roj včel,
prašný vír když běží
plání od neohraničena,
až kam šlo dohlédnout...
Ta věc si hrála - 
mihotala se samotou,
prchavý stín nekonečné skutečnosti,
bušící srdce nesmírně jemného něčeho, čeho si nelze
nevšimnout... 

     Žhavý dech prolomil závoru očí, 
     zaplavil úzké srdce, 
     obnovil ochablé údy,
     až zmizel pocit únavných abstrakcí,
     proudy zředěných slov uvadlého 
     bytí...

     Zůstat jen sám sobě záhadou.

     Člověka zmocnilo se neodolatelné opojení,
     a zároveň úzkost - nejasný pocit,
     spojená tresť všeho zla i všeho dobrého,
     chtěl změřit své síly s úplnou a divokou Existencí.


                      Volal jsi mne?    

       

Ursa minor (2)

Mží tenký déšť  jak slitovný pláč
  vpíjí slzy černozem
     kořeny pastvin   bučiny   háj
  Až zvlhlé nebe slunce prozáří
     z oblouku vystaví barevnou duhu
 vystoupám po ní vzhůru za oběžnou dráhu   
 ochutnám kopec Polárky
     mléčnou mlhovinu
  proměním trny v pulzující hvězdu
     a budu-li mít štěstí    zahlédnu
  malého Medvěda s mámou medvědicí
     toužím s sebou být chvíli...  
než vrátím se
     domů




 

Jak voní fraktální květiny?

 Až v rybníce za vsí žába nešplouchne
   a mřenka pod kámen neschová si vousy
   lípa co v květu bzučela  utichne
   nepřiletí po větru divoké husy

   zatlučený východ slunce okno nepropustí
   a pekáč z hlíny kváskem nevykyne
   vyřezávané srdce prach zadusí
   sny přestanou být pokrmem duše

   tehdy

   vůz s polámanými loukotěmi
   přeplněný světlem   nocí
   náklad převrhne...

Nezrození   z digitálních sfér
posbírají hvězdy
uskladní mezi nezbytné věci
letící oblaka
nektar
můry hledající
a jako když potok kameny přeskakuje
nebo vítr pohrává si s vlasy
v labyrintu zrcadel zurčení nul a jedniček
vzkřísí jiné časy
_

Voní fraktální květiny?

Rosette Nebula

Tehdy... zdálo se mi, že se dotýkám čehosi nekonečného.

Lehce zvolna plují...
rozfouknutý 
vesmír v růži z mlhoviny, 
majáky pulsarů, myriády galaxií,
houpavě zvlněně flotily
hvězd nad ouvratěmi,
struktury matematiky 
s přesahem reality,
iluze ilustrovaných lidí,
suma všech otázek s odpověďmi,
nebo tajemné místo, kde i bůh bloudí?

Hvězda i kámen vnímají podobně... ale proč palčivá
úzkost mě svírá, až hořím?
mám málo času
prožít pradávné  c o s i
(sen z dětství),
i když vím,
nejspíš není v dosahu možností.
V dlaních mi praskla bublina
a já nedokážu pochopit,
co se s ní stalo.
O kolik víc je vesmír?

V příkopu Mléčné dráhy
kamenná chalupa,
kryje ji zelený háj, bílá oblaka,
vodopád zvuků 
pěnic a skřivanů.
Na střechu pálenou sluncem tiše padají
okvětní lístky jabloně, třešní.
V světnici tlukot srdce muže a ženy,
jejich úsměv prosvětluje vesmír víc než v nekonečnu hvězdy.

Proč jsou slzy na mé tváři? Ani život ani smrt neznamenají nic.
Snad...
láska,
ta přece neprochází smrtí, buď je nebo není,
může růst a stát se něčím utvářeným pro
Věčnost 

_

    

https://www.youtube.com/watch?v=1DCBsfz_jbY

Comptine d'un autre été" Yann Tiersen - Piano /  Pianist: David Solís

Eta-Aquaridy

Již dávno, dětský pokoj, dívka s vlasy
pečlivě hlídá paprsky slunce,
než soumrak schoulí  život do peřin,
stmívá se.
Obléká kabátek, vybíhá ven,
do parku mezi vysoké stromy, některé bzučely...

Noc jako labuť černá rozžíhá tisíce světel a  luceren.
Září na nebi i v očích té holky.
Vyhlíží přátelství mezi  hvězdami.

Je nezkušená, neví, že v místech, kde tryská smích, 
bývá i studnice se slzami.
_

Čas vyvrásnil v tabulovou horu, 
kam až se rozpíná, 
osamocena,
dívka,
dávno žena,
zvedá prosebně ruce k nebesům,

prach Mléčných hvězd padá...

_

https://www.youtube.com/watch?v=rKpahxewYlU 
Pomme - J'suis pas dupe

Kružby (2)

_

V závětří, jako ptáci, 
sny vetkaly do prostoru tajemnou kružbu drah,
zrušily těsné míry, nejasné uniká.

„Spěchej, tiše mlč,
je třeba vidět, hmatat, hledat něco za..." 

Kamkoli se ubírám, přežít mohu pouze s ideály.                                     

                                                               _

                                           Mezi hvězdami
                                           zrcadlo víl,
                                           v odlehlém zákoutí
                                           růže z alabastru se rdí,
                                           dychtivě čeká, zda měsíc si přivoní.

                                           Pár kroků opodál hřbitovní schody strmí k neživým.
                                           Zbytek noci vydechuje tajiny,
                                           k ptačím křídlům nebe jitří,
                                           když 

                                           krůpěj rosy zahlíží
                                           ustupující měsíc
                                           v polibku
                                           alabastrové růži

                                               

                                                                                                                                  

                                                                                                                           

                 _

 „Koupej se v životě, ponoř se tam,

                                                     kde je nejprudší, nejhlubší,

                                                     otevři svou bytost dokořán..."

                                                                                                       

... protože, já se stává Já teprve prostřednictvím Ty

                              

                             _

https://www.youtube.com/watch?v=jabih9mV6RQ

Pomme - On brûlera

Tenký jako vlas

Čas propůjčený k žití,
plyne_  a nevím, kam...

Beztvará mlha,
zdlouhavé bubnování,
provazový most tenký jako vlas
či z pianina strunoví,
pod ním město bez tváří,
údolí nevidomých iluzí.
Měsíc má dnes krátery od těžkých kapek z řas.
Ani slunce svit a zář nejsou nekonečné.
Proč pátrám po nedosažitelném?
   

             Rozkývat vzduch, milovat!

_

https://www.youtube.com/watch?v=j-Thn2uRnLk
Rameau: Les tendres plaintes

Panenské jablíčko

Říkáš, že láska není?
Ale já ji vidím...
-

Radost je obyčej obklopený hudbou.
A také, když pozoruji oblohu,
kterak se vznáší nad zemí.
Trpělivě vyhlížím osudovou hvězdu,
a přitom vím,
že dávno prolétla, kdesi...
ponořila se do studny,
až voda vysoko vyšplouchla,
celou mne umáčela,
nebo jsi to byl ty?
-

Už není nic, co by mnou mohlo otřást,
ani když rybník se vylije z břehů,
anebo zřítí se nebesa.

Přesto... ráda bych zahlédla s nemovitostmi obchodníka.
    Je k mání rajská zahrada a s ní panenská jablíčka?

https://www.youtube.com/watch?v=A8fM_TxZ0Tw

Franz Schubert / Impromptus Op. 90 No 3 / David Fray

Nesměle jarní

Bělavé pastviny,
pasou se beránci...

Jako pod sněhem spí propletené kořeny,
cítím vedle mě tebe, sen jsi?
Raději nepochybovat,
nic si nepřát,
v beranidlo něhy
vklíněnými prsty zvolna
otvírat blízkost nekonečna,
dlouho skrývané já, plaché,
že neví co dělat, když zaslechne:
   Mám rád.  

Zpod sněhu ven se derou prvosenky...

_

https://www.youtube.com/watch?v=A8fM_TxZ0Tw

Franz Schubert / Impromptus Op. 90 No 3 / David Fray

Krémový indián

 

Neumím složit obraz světa bez hranic, omezení mezí.
Vím, o čem se mluví, není.
Nedohlédnu za horizont událostí,
ztrácí se v jakési vybledlé nekonečnosti.
A rozum u mě svádí bitvu s city.
Jsem krémový indián na marcipánovém koni.
A plachý vítr, když pláče bolestí,
zraňován o zubatá skaliska hory hoří.
Stavím vzdušné zámky,
jsou ale pevnější než z cihel a kamení,
i sny mám živější než co nežijí__
vzpomínky schované v dlani...

         _

https://www.youtube.com/watch?v=qtitc_2H7ik

Mikhail Pletnev — Rachmaninoff Elegie op3 no1

Deštivý den

Deštivý, mokrý den,
automat na vodu ocelově šedé nebe,
prší beznaděj, prší víc a víc,
úzkost... smutek bez hranic,
i čas zmizel v mihotání deště,
________  drž mě...

Stružky se spojují do pramene,
sbírají bublavou vodu,
bystřina mění se v řeku,
úhorem bloudí, meandruje,
dravý proud skály uhlazuje,
jizvy vyřezává,
do propasti padá,
padá padá padá.... 

A všechen prach voda s sebou bere,
zanesená plísní věků, bahnem lhostejnosti,
těžká, kalná... rozprostře se
do gigantické delty ústí před oceánem života...

Vše odtud začíná, i sem se vrací,
voda jsme my, my jsme voda__

naslouchej jejímu šumu...

_

https://www.youtube.com/watch?v=5P7lD48W98s

Bach/Marcello - Glenn Gould

K nebi čelem

Den sahal k nebi čelem,

   slunce bíle žhnulo,

   a cosi dotýkalo se nohama pichlavé trávy,

   ne větší než lidská dlaň,

   tančící roj včel,

   prašný vír když běží plání
   od neohraničena, až kam šlo dohlédnout...
   Ta věc si hrála - mihotala se samotou,

   prchavý stín nekonečné skutečnosti,
   bušící srdce nesmírně jemného něčeho,
   čeho si nelze nevšimnout...

          Žhavý dech prolomil závoru očí,

          zaplavil úzké srdce, obnovil ochablé údy,

          až zmizel pocit únavných abstrakcí,
          proudy zředěných slov uvadlého bytí...

          Zůstat jen sám sobě záhadou.

          Člověka zmocnilo se neodolatelné opojení,

          a zároveň úzkost - nejasný pocit,

          spojená tresť všeho zla i všeho dobrého,
          chtěl změřit své síly s úplnou a divokou Existencí.

     

                                                     

                                   Volal jsi mne?

                                                                                        

                                                                                                        _

Homobloud

Ideály, jež jsme si vysnili, 
tu jsou pořád,
někde v čase...
  
  Toužila a věřila jsem - , inu, něžně křehký homobloud,
že vyřčená slova
jsou na život a na smrt,
mají sílu lásky, co zažíhá,
shoří až s posledním výdechem...

teď vím, možná jsou pravdivá,
jako pravda, která míjí...

   
  
  

https://www.youtube.com/watch?v=LS7e43qVpbE  

Lotte Kestner ~ I Want You  

Ji a Ním

Sluneční paprsky prorážely chuchvalce mlhy,

úsměv rozžehl oči, 
živorodý
_

Naučil Ji dýchat,

objevovat, co přebývá 
ne v příbytku nebes, 
ale v duši je bezmezné, 
barvami hýří a bují:

čip čip - všude jen ptáci!

Když ji bral za ruku, na mžik 
uvěřila,

 srdce prosté pochyb,
na holých dlaních usedl čas. 


„Mlč jen!" smála se
a spolu s Ním vykročila
pěšinou mezi šuměním lip,

ozvěnou za nehybnou tmou,
až kam silnice nevedou,
za prostor načrtnutých snů,

kde začínal tajemně křehký svět,

kde i na jaře padají sněhové vločky,

jež bolavé smutky přikryjí bílým tichem...

_ 

Richter: Dona Nobis Pacem 2