Návrat.... aneb Forrest Gump?

 

 

Stál jsem na místě,
kde starý strom vyvrátil kořeny k nebi
a mezi jejich prsty
si našla cestu tráva.

Slunce se sklánělo tak pomalu,
jako když se po letech vrací
zapomenutá vzpomínka
a ještě neví,
jestli má zaklepat.

Pak jsem ji uviděl.

Nejdřív jen pohyb v šeru.

Potom oči,
které mě poznaly dřív,
než jsem stačil vyslovit její jméno.

Přišla blíž
a my jsme se políbili
s tou zvláštní naléhavostí lidí,
kteří tuší,
že některá setkání
nemají druhou jistotu.

Kolikrát se mohou cesty minout,
než pochopí,
že se hledají?

Dotkla se mého ramene
a řekla:

„Vy pořád někam odcházíte, viďte?“

Nevěděl jsem,
jestli se ptá na moje putování,
nebo na celý můj život.

„Víte, někdy člověk odejde
a ani neví proč.

Nebo možná ví,
ale po nějaké době zapomene,
kam vlastně stále jde,“ přiznal jsem.

„Neznamená to samotu?“
namítla.

„Snad,“ usmál jsem se.
„Sám ale neznamená
být opuštěný.

Opuštěný je ten,
kdo nevidí,
že i tehdy
se vesmír
kolem něj pohybuje dál.“

A než jsem stačil znovu zachytit její pohled,
zmizela.

Zůstal jsem ještě chvíli.

S její přítomností ve vzduchu,
s tichem mezi dvěma nádechy
a s myšlenkou,
že možná nejsem nic víc
než poutník,
který na okamžik
zastihl vlastní stopu.

Vítr mi stáhl klobouk z hlavy
a rozesmál se někde nade mnou.

Zvedl jsem ho ze země
a vykročil dál.