Jupiter

  

Potkali jsme se na schodech.

„Pojďte.“

„Kam?“

„Ven.“

A tak jsme vyšli před dům.

Noc byla jasná
a hvězdy byly tak zřetelné,
že se zdálo,
že některé jsou mnohem blíž než jindy.

Ukázala nad střechu.

„Vidíte ten světlý bod?“

„To je Jupiter.“

„A opravdu tam je?“

„Jeho světlo k nám letí asi čtyřicet minut.“

„Takže se díváme čtyřicet minut zpátky?“

„Ano.“

Chvíli přemýšlela.

„A když se na někoho dívám,
dívám se taky do minulosti?“

„Vždycky.“

„Takže člověka vlastně nikdy nevidíme,
jaký je právě teď?“

„Asi ne.“

Přestala sledovat oblohu
a otočila se ke mně.

„To se mi nelíbí.“

„Proč?“

„Protože bych chtěla vědět,
jestli jste ještě pořád tady.“

Nad střechou svítil Jupiter.

Některé hvězdy už možná dávno zhasly.

A přesto jejich světlo
přicházelo.

Daleko

 

Vyšla jsem si večer na kopec.

Chtěla jsem se podívat,
jestli odtud budou hvězdy
vypadat blíž.

Nevypadaly.

Byly stejně vzdálené,
jen jich bylo najednou víc.

Krajina pode mnou
pomalu tmavla
v modravém šeru.

V údolí ležely
poslední světlé pruhy
a obzor se měnil
v jedinou černou čáru.

Cesta už nebyla skoro vidět.
Ještě chvíli jsem ji rozeznávala,
a pak zmizela i ta.

Dívala jsem se nahoru
a vzpomněla si,
že jsem kdysi věřila,
že tam někdo je.

Toužila jsem mezi těmi světly
najít někoho,
s kým bych si rozuměla.

Někoho,
kdo by se díval
na podobné nebe.

Tehdy mi připadalo,
že může být
kdekoli.

Hvězd bylo přece tolik.

Stála jsem na kopci
a dívala se nahoru.

Jen jsem už nevěděla,
jestli ještě někoho hledám.

Hvězdy

 

Včera večer
se setmělo dřív než obvykle.

Seděla na zápraží
a tvrdila,
že tma není černá.

Že je v ní spousta věcí,
které přes den
nejsou vidět.

Díval jsem se do zahrady.

Plot už se skoro ztrácel
a mezi stromy
zůstávalo několik šedých míst.

Chtěl jsem se zeptat,
kam se všechno
po setmění schová,
ale připadalo mi to
zbytečně zvědavé.

„A co když ráno nepřijde?“

ozvala se nečekaně.

„Tak počkáme.“

„Na co?“

„Na něco,
co ho nahradí.“

Noc mezitím
přikryla cestu
i střechy domů.

Seděli jsme dál
a dívali se do tmy.

Nad námi
se objevily hvězdy.

Najednou mi došlo,
že tu byly celou dobu.

Slunce

 

 

Šel jsem podél plotu
a všiml si,
že mezi prkny
prosvítá slunce.

Chvíli jsem ho pozoroval.

Pak jsem si řekl,
že tam musí být
docela natěsno.

„Co děláte?“
ozval se za mnou
hlas ženy.

„Dívám se na slunce.“

„A proč je tady?“

„To nevím.“

Stáli jsme u plotu
a čekali, co bude dál.

„Možná se tu schovává.“

„Před čím?“

„Před mraky.“

To mě nenapadlo.

Najednou se slunce
přesunulo o prkno dál.

„Viděla jste to?“

„Ano.“

„Kam jde?“

„Nevím,“
usmála se,
„ale jestli chcete,
můžeme jít s ním.“

Mravenci

 

Seděla jsem na kameni
a pozorovala mravence,
jak přenášejí něco,
co bylo větší než oni.

Napadlo mě,
že člověk dělá totéž,
jen si k tomu pořídil domy,
kalendáře
a trochu složitější důvody.

Pak odněkud vzlétl pták.

Jeho křídla
na okamžik zastínila slunce
a já měla pocit,
že si ho někdo vypůjčil.

Kroužil nade mnou

a já si vzpomněla,
jak mi kdysi někdo řekl,
že každý někam jde.

Tehdy jsem tomu věřila.

Dnes už si tím nejsem jistá.

Možná jen chodíme
od jednoho stínu k druhému
a občas si namlouváme,
že mezi nimi byla cesta.

Když pták odletěl,
slunce se vrátilo
na stejné místo.

Jen já už tam nebyla.

Podvečer

  

 

Potkal jsem ji v podvečer
u řeky.

Měla na sobě modré šaty
a v nich tolik ticha,
že jsem úplně zapomněl,
co jsem jí chtěl říct.

„Vy mě pozorujete.“

„Jen trochu.“

„To se nesluší.“

„Tak se budu dívat jinam.“

„To by byla škoda.“

Mluvili jsme o ničem
a ani jednomu z nás to nevadilo.

Šli jsme podél vody.
Večer pomalu tmavnul.

Najednou se zvedl vítr
a odhrnul jí vlasy z ramene.
Připadalo mi,
že to udělal schválně.

Usmála se
a přistoupila blíž.

„Pojďte,“ řekla.

„Kam?“

Chvíli se dívala proti proudu.

„Ještě nevím.“

Po pár krocích se zastavila.

„Obejmete mě?“

„Smím?“

Položil jsem jí ruce kolem pasu
a čekal na ni.

„Umíte tančit?“

„To nevím.“

„Tak to zkuste.“

Vzal jsem ji za ruku
a udělal první krok.

Pak druhý.

A při třetím už tam nebyla.

Zůstal jsem stát
s její vůní na prstech.

Vítr mezitím zesílil.

Prázdná židle

 

 

Šla jsem si vypůjčit klid.

Paní v knihovně
se na mě podívala
a zeptala se:

„Na jak dlouho?“

„To záleží,“
odpověděla jsem,
„jak rychle se vrací.“

Přinesla malou krabičku.

Uvnitř
leželo ticho
stočené do klubíčka.

„Opatrně s ním,“
řekla.
„Ze začátku bývá plaché.“

Cestou domů
jsem potkala přítele.

„Co neseš?“
zeptal se.

Ukázala jsem mu krabičku.

Naklonil se
a zadíval dovnitř.

„Ještě spí,“
řekl pak tiše.

„Ano.
Prý si musí nejdřív zvyknout

na můj hlas.“

Doma jsem krabičku otevřela.

Ticho nikam neuteklo.

Jen se pomalu
rozhlédlo po pokoji

a sedlo si
na prázdnou židli.

Od té chvíle
jsem nebyla sama.

Stěhování

 

Včera jsem zjistila,
že Sírius už několik let
není na svém místě.

Nejdřív jsem si myslela,
že jde o chybu v atlasu.

Pro jistotu jsem se podívala z okna.

Byl tam.

Jen trochu vlevo.

Zavolala jsem na hvězdárnu.

Řekli mi,
že o tom vědí.

„A proč s tím nic neděláte?“

„Nemáme k tomu oprávnění.“

„Kdo ho má?“

Na druhém konci chvíli mlčeli.

„Sírius.“

To mě uklidnilo.

Když se může hvězda
rozhodovat o vlastním umístění,
je to přece jen její věc.

Další večer jsem se dívala znovu.

Byl zase o kus dál.

Pak jsem si začala všímat
i jiných věcí.

Slunce každý den
zapadalo o kousek jinde.

Den se zkracoval.
Ale kam se poděl jeho zbytek?

A jednou jsem našla židli
uprostřed chodby.

Nevěděla jsem,
co se děje.

Pak mi to došlo.

Možná se celý svět
pomalu stěhuje.

A my jsme si toho jen nevšimli,
protože sami jsme zůstali na místě.

Od té doby
se občas podívám z okna na Sírius
a pak dolů na náš dům,
jestli je ještě tam, kde býval.

Zatím ano.

Lednice

 

V úterý jsem zjistil,
že naše lednice
má návštěvní hodiny.

Na dveřích byl nalepený lístek:

Návštěvy přijímáme
od čtyř do šesti.

Pod tím někdo tužkou připsal:

Ve čtvrtek zavřeno.

Nejprve jsem se tomu smál.

Pak jsem si všiml,
že lednice byla skutečně zavřená.

Bylo půl třetí.

Zkusil jsem vzít za madlo.

Nic.

Zkusil jsem to ještě jednou,
tentokrát trochu důrazněji.

Lednice nepovolila.

Napadla mě geniální strategie.

Otočil jsem se ke dveřím,
udělal několik kroků
a pak se rychle vrátil.

Lednice zůstala neoblomná.

Ve čtyři hodiny
se otevřela.

Chvíli jsem přemýšlel,
co vlastně potřebuji.

Nakonec jsem vzal jogurt.

Druhý den jsem přišel zase.

Tentokrát jsem už věděl,
že mám čas.

Stál jsem před lednicí
a rozhodoval se mezi sýrem
a zbytkem těstovin.

Vybral jsem si sýr.

Ve čtvrtek byla zavřená.

V pátek jsem si všiml,
že jsem ve čtvrtek večer
neměl hlad.

V sobotu jsem začal chápat,
proč někdo ty hodiny vymyslel.

Člověk totiž před lednicí
často neví,
jestli má hlad,
nebo jen neví, co se sebou.

Od té doby
se snažím chodit na návštěvu
jen tehdy, když mám důvod.

A lednice?

Ta pořád dodržuje
své návštěvní hodiny.

Jen jednou za čas
se zastavím přede dveřmi
a podívám se na ni.

Pro jistotu.

Déšť na Alfa Centauri

Šel jsem krajinou,
kterou nikdo nezapsal do map.

V kapse jsem měl
kousek tmy
a hrst usušených hvězd,
které při každém kroku tiše šustily.

Říkali,
že za řekou
už cesta nevede.

Přesto jsem šel.

Voda mi sahala po kotníky
a mezi kameny
se zachytávalo světlo.

Větve se nade mnou skláněly,
jako by si něco šeptaly.
Nerozuměl jsem jim.

Pak se mezi stromy
cosi pohnulo.

Vzápětí jsem ji uviděl.

Ženu, od mokré hlíny,
s očima plnými bouřek.

Stála přede mnou
jako vzpomínka,
kterou jsem nikdy neměl.

Chtěl jsem něco říct,
ale nevěděl, jak začít.

Nakonec jsem zkusil:

„Jsem přece déšť,
který jste si přála.“

Dotkla se mě.

Jen lehce.

„Myslela jsem,
že budete mokřejší.“

Podíval jsem se na sebe.

„To přijde.“

Po chvíli se zeptala:

„Myslíte, že dnes
bude na Alfa Centauri pršet?“

„Těžko říct.
Tamní mraky se prý pohybují
proti směru času.“

„Takže když si vezmu deštník,
zmoknu včera?“

„Obávám se, že ano.
Ale třeba budete mít štěstí.“

„V čem?“

„Že tam zrovna bude svítit.“

A vytáhl jsem z kapsy
jednu hvězdu.

„To je Sírius.“

„Opravdu?“

„Ne.“

A začali jsme se smát.

Déšť zatím nikde.

Mapa místa, které nemělo důvod existovat

 

 

Kreslil jsem si mapu místa,
které nemělo žádný důvod existovat.

Byl to nepravidelný útvar,
připomínající pokus vesmíru
napodobit lidskou vzpomínku,
jen s několika drobnými chybami
v měřítku a vzdálenostech.

Čáry se ztrácely samy v sobě,
otáčely se kolem neviditelných bodů
a dávaly tvar něčemu,
co možná teprve hledalo, čím bude,
jestli horou, nebo myšlenkou.

Na okamžik
jsem nevěděl, kam dál.

Právě tehdy se objevila.

Na okraji mého obrazce stála žena.
Byla nejasná,
jako by ji světlo
ještě nedokreslilo.

Spíš naznačená.

Její oči byly plné krajiny,
kterou jsem nikdy nenavštívil,
a přesto jsem měl pocit,
že jsem v ní kdysi žil.

Pousmála se.

„Máte zvláštní výraz,“ řekla.
„Jako byste na něco čekal.“

„Nevím. Možná čekám na odpověď.
Nebo na otázku, která by ji potřebovala.“

Pohlédla na moje dílo.

„To jste vytvořil vy?“

„Samozřejmě.“

Chvíli si ho prohlížela.

„Tady cesta končí?“ zeptala se
a ukázala na místo,
kde jsem přestal kreslit.

Podíval jsem se tam.

Vzpomněl jsem si na všechny ty večery,
kdy jsem seděl nad mapou
a přidával jeden kopec za druhým,
jen abych nemusel rozhodnout,
co bude za nimi.

Některé jsem nakreslil dvakrát.
Jeden jsem dokonce třikrát přestěhoval,
protože se mi pokaždé zdál příliš blízko.

Usmál jsem se.

Nevěděl jsem proč.

Možná jsem najednou pochopil,
co mi na té mapě celou dobu chybělo.

Vzal jsem tužku
a vedl cestu dál.

Někam, kam jsem předtím
nechtěl jít sám.

Jednoho večera

Jednoho večera
jsem ji potkal.
Tvrdila,
že zná konec světa.

„A jaký je?“

„Docela obyčejný.“

„To je všechno?“

„Co jste čekal?“

Šli jsme podél řeky.

Na hladině se odrážela světla
a každé z nich
vedlo někam jinam.

„Myslíte,“ zeptala se,
„že věci mají smysl,
i když o něm nevíme?“

„Asi ano.“

„A láska?“

Chvíli jsem mlčel.

„Nevím.“

„Tak proč někdy bolí
tak moc?“

Nevěděl jsem,
co jí na to říct.

Došli jsme k mostu
a když jsem se otočil,
nebyla tam.

Zůstal jsem sám
a díval se na světla
rozptýlená po vodě.

Najednou jsem si vzpomněl
na její první větu.

Možná konec světa
není místo,
kde všechno končí,
ale okamžik,

kdy se něco zavře
navždy.

Návrat.... aneb Forrest Gump?

 

 

Stál jsem na místě,
kde starý strom vyvrátil kořeny k nebi
a mezi jejich prsty
si našla cestu tráva.

Slunce se sklánělo tak pomalu,
jako když se po letech vrací
zapomenutá vzpomínka
a ještě neví,
jestli má zaklepat.

Pak jsem ji uviděl.

Nejdřív jen pohyb v šeru.

Potom oči,
které mě poznaly dřív,
než jsem stačil vyslovit její jméno.

Přišla blíž
a my jsme se políbili
s tou zvláštní naléhavostí lidí,
kteří tuší,
že některá setkání
nemají druhou jistotu.

Kolikrát se mohou cesty minout,
než pochopí,
že se hledají?

Dotkla se mého ramene
a řekla:

„Vy pořád někam odcházíte, viďte?“

Nevěděl jsem,
jestli se ptá na moje putování,
nebo na celý můj život.

„Víte, někdy člověk odejde
a ani neví proč.

Nebo možná ví,
ale po nějaké době zapomene,
kam vlastně stále jde,“ přiznal jsem.

„Neznamená to samotu?“
namítla.

„Snad,“ usmál jsem se.
„Sám ale neznamená
být opuštěný.

Opuštěný je ten,
kdo nevidí,
že i tehdy
se vesmír
kolem něj pohybuje dál.“

A než jsem stačil znovu zachytit její pohled,
zmizela.

Zůstal jsem ještě chvíli.

S její přítomností ve vzduchu,
s tichem mezi dvěma nádechy
a s myšlenkou,
že možná nejsem nic víc
než poutník,
který na okamžik
zastihl vlastní stopu.

Vítr mi stáhl klobouk z hlavy
a rozesmál se někde nade mnou.

Zvedl jsem ho ze země
a vykročil dál.

Křídla nad mezí

 

Na mezi zůstalo teplo
po odpoledním slunci.

Stébla trávy se jemně pohupovala
a ve vzduchu kroužil jediný pták.

Z dálky přicházel večer.

Šel pomalu,
bez jediného kroku,
a přesto byl každou chvíli
blíž.

Čekala jsem.

Kdo jsem?

 

Nejdřív nebylo nic.

Nebo možná bylo,

jen nebyl nikdo,
kdo by to mohl dosvědčit.

Tma si tiše dělala, co chtěla,
světlo teprve hledalo cestu
a ve všem tom chaosu
vznikaly hvězdy.

Potom se objevila hmota.

Shlukovala se,
otáčela,
padala,
znovu vstávala
a dělala nejrůznější chyby.

Jednou z nich
byla Země.

A cosi se na ní pohnulo.

Nejdřív jen nepatrně.
Pak si to zapamatovalo.

Kde je potrava,
co pálí,
co bolí,
co voní
a co se raději nezkouší podruhé.

Časem vznikly oči,
uši, kůže
a ruce.

Svět dostal barvy,
zvuky,
chlad
a teplo.

A někde mezi tím
vznikla otázka:

Proč?

Nikdo neví,
kdo ji položil první.

Možná dítě.
Možná jen mozek,
který se zrovna nudil.

Od té chvíle
jsme se začali dívat vzhůru.

Počítali jsme hvězdy,
vymýšleli příběhy,
stavěli dalekohledy
a snažili se dohlédnout dál.

Zjistili jsme,
že veškeré prvky,
z nichž jsme složeni,
vznikly kdysi ve hvězdách.

To nás zarazilo.

A znovu jsme začali pátrat.

Počítali částice,
měřili světlo,
zkoumali mozek
a hledali místo,
kde by mohlo být ukryté

to zvláštní:

já.

Nenašli jsme ho.

Byly tam neurony,
elektrické impulzy,
chemické látky,
paměť,
miliony drobných dějů,

ale žádný malý člověk,
který by uvnitř člověka seděl
a všechno pozoroval.

A přesto

tu byl.

Četl.
Myslel.
Pamatoval si.

Občas se zastavil
u okna
a díval se na hvězdy

nebo jen na světlo
v protějším domě.

Možná právě tehdy
ho napadlo,

že je zvláštní být součástí
něčeho tak obrovského

a přitom se ptát,
proč právě tady
a proč právě teď.

Odpověď nepřicházela.

Ale otázka zůstala.

A možná je to
na celém vesmíru
to nejpodivnější:

že po miliardách let
se v něm objevilo něco,
co se dokáže zastavit,

podívat se vzhůru

a třeba jen potichu se zeptat:

Kdo jsem?

Nad ouvratěmi

 

Září si pomalu rozepíná
poslední knoflíky
a tráva voní tak samozřejmě,
jako by léto
ještě neskončilo.

Stráň si protahuje záda
po horkém odpoledni
a šípky na mezi rozvěšují
po křovinách
červené lampiony.

Špačci přelévají nebe
z pole do pole.

Nad špičkami stromů
se převalují oblaka,
šednou.

Večer přitahuje okraje krajiny
a světlo mizí
mezi brázdami.

Hvězdy vycházejí
nad ouvratěmi.

Na střeše garáže

 

Našel jsem ji v noci
sedět na střeše garáže
a počítat hvězdy.

„Kolik jich už máte?“

„Nevím. Ale chtěla bych vědět,
jestli některá nechybí.“

Vzdálených sluncí bylo na obloze tolik,
že se v nich dalo
snadno ztratit.

Podal jsem jí svůj hrnek s čajem.

„A našla jste nějakou?“

„Jednu.“

„Chybějící?“

„Ne. Přebytečnou.“

Žádná z nich však nevypadala,
že by tam byla navíc.

„Jak to poznáte?“

„Ta nová na mě blikla.“

„Normálně blikají.“

„Já vím.“

Seděli jsme vedle sebe
a dívali se na hvězdnou oblohu.

„Myslíte, že někde existuje
planeta podobná té naší?“

„Asi ano,“ řekl jsem.

„A možná na ní někdo právě teď
sedí na střeše garáže
a dívá se k nám?“

Naklonil jsem se k ní.

„To už je trochu moc.“

Pokrčila rameny.

„Vesmír je dost velký na to,
aby v něm byla náhoda
docela obyčejná věc.“

Mlčeli jsme.

Pak ukázala.

„Vidíte tamhle tu hvězdu?“

„Kterou?“

Zvedla prst o kousek výš.

„Tu, co tam včera nebyla.“

Hledal jsem ji.

„Jste si jistá?“

Usmála se.

„Ne.

Ale je hezké,
když si člověk občas
není jistý správně.“

Kopec

Ten kopec tam stál
už od rána
a vypadal,
že na něco čeká.

Tráva se na něm
lehce vlnila
a jednotlivá stébla
se občas sklonila,
jako by naslouchala
něčemu, co přicházelo
z hlíny.

V dubových větvích
se ozývalo šumění.

Možná vítr.
Možná špačci.

„Tak už něco řekni,“
pomyslela jsem si.

Ale kopec mlčel.

A já nevěděla,
jestli jsem přišla
povídat si s ním,
nebo sama se sebou.

Sedla jsem si do trávy,
dívala se do údolí
a začaly se vynořovat
vzpomínky.

Jedna byla modrá.
Druhá voněla po dešti.
Jiná v sobě měla
čísi hlas.

V korunách stromů
doznívalo světlo.
Ptáci ještě přelétali
z místa na místo.

Údolí vydechlo chlad.

Přemýšlela jsem o tom,
že svět je takový.

Nic v něm na mě nečeká.

Nemusím mít odpověď.

Jen chvíli sedět
kdekoli v trávě

a dívat se,
jak se stébla
ve větru zvedají
a zase sklánějí.

U starého sadu

Potkali jsme se u cesty,
která vedla podél starého sadu.

Nevím, proč jsem tam tehdy šel.
Prostě jsem zabočil.

Seděla pod jabloní
a v dlaních obracela spadané listy.

„Proč si myslíte, že lidé pořád něco hledají?"

Řekla to tiše,
jako by se neptala mě,
ale večera kolem nás.

„Možná proto, že věří,
že někde čeká to, co jim chybí."

„A co když ne?"

Usmál jsem se.

„Pak možná nehledáme věci,
ale chvíle, ve kterých jsme byli blízko sami sobě."

Pozorovala trávu pod stromem.

„Našel jste někdy takovou chvíli?"

„Ano."

Zamyslel jsem se.

„Nebyla výjimečná."

Otočila se ke mně.

„Pamatuji si jen,
že jsem tehdy po dlouhé době
nikam nespěchal."

„A to stačilo?"

„Překvapilo mě,
že ano."

Nad sadem se smrákalo.
V koruně jabloně se ozval pták.
Když utichl, 
zůstalo jen šumění listí.

„Dlouho čekáme na něco,
co všechno změní," řekl jsem.

„A někdy si teprve všimneme toho,
co vedle nás bylo celou dobu."

„Možná máte pravdu," přikývla.

Stíny mezi stromy se prodlužovaly.

Vstala
a vydala se cestou, kterou přišla.

Já jsem zůstal ještě sedět.

Ne proto, že bych nechtěl jít dál.

Jen jsem měl pocit,
že některé okamžiky nejsou začátkem cesty.

Jsou místem,
kam jsme došli.

Vedle tebe

 

Možná jsem byl jen unavený

z neustálého hledání smyslu.

Možná jsem si spletl směr.

A možná jsem měl víc odpovědí,

než svět potřeboval.

 

Říkali,

že části ze mě

už nejsou původní.

Měli pravdu.

Něco obrousily cesty.

Něco lidé.

Něco čas.

Zůstala po tom místa,
kam jsem se už neuměl vrátit.

 

Byly noci,

kdy jsem se díval na hvězdy

a připadalo mi,

že vesmír je příliš veliký,

aby si mě všiml.

A pak přišla ona.

Nevím, odkud.

Možná z druhé strany času.

Možná jen z vedlejší ulice,

což by bylo podivnější.

Měla ve vlasech něco,

co připomínalo prach z komety.

Ale tvrdila,

že je to jen mouka.

Pekla koláč.

Ve vesmíru plném záhad

mě překvapilo,

že někdo schovává

tajemství do těsta.

Podívala se na mě

a řekla:

„Vy jste ten,

kdo se snaží přijít na to,

proč tu je.“

Přikývl jsem.

„A vy?“

„Já jsem se rozhodla

dnes nic neřešit.“

„A co budete dělat místo toho?“

Usmála se.

„Sedět vedle tebe.“

Chvíli jsem nevěděl,

co říct.

„Myslím,

že to stačí pro začátek.“

Připadala mi jako někdo,
kdo znal něco,
co jsem v knihách nikdy nenašel.

„Najdeme si místo.

Nemusí být dokonalé.

Jen kus prostoru,

kde nás nikdo nebude měnit.“

„A co tam bude?“

„Možná strom.

Možná hvězdy.

Nebo jen stará lavička.“

Nějak jsem cítil,
že to může být dobré.

„A kde budeme spát?“

„Kdekoliv,

kde nás zastihne noc.

To je přece dost.“

Pak mě vzala za ruku.

 

A v tu chvíli jsem věděl,

že některé cesty

nejsou o místech.

Vedou k někomu.

Atlas nenavštívených míst

Od dětství mám špatný orientační smysl.

Dokázala jsem zabloudit
i ve vlastní minulosti.

Proto jsem se přihlásila
na aplikovanou geografii vzpomínek.

Říkala jsem si,
že by mi konečně mohl někdo vysvětlit,
proč někdy hledáme cesty,
které nás vedou zpět
k místům,
kde jsme nikdy nebyli.

Profesor přišel pozdě.

„Omlouvám se,“ řekl.

„Zdržel jsem se
na kruhovém objezdu myšlenek.

Někdy se z něj těžko vyjíždí.“

Potom položil na stůl
obyčejnou gumu.

„Tohle je nejdůležitější kartografická pomůcka.“

Nikdo se neozval.

Ve třídě bylo ticho,
které mělo za sebou
několik semestrů.

Potom profesor nakreslil na tabuli ostrov.

Chybělo mu pobřeží.

„Jak se tam dostaneme?“

Profesor se usmál.

„To je místo,
které chybí
na mapě života.

Každý nějaké má.“

Vedle mě seděl student,
který si po celou dobu
ostřil pastelky.

Ne jednu.

Všechny.

„Studuji barevnou orientaci nostalgie,“ řekl.

„A pomáhá to?“

„Občas.

Přišli jsme na to,
že většina lidí
kreslí minulost teplejšími barvami,
než jaké skutečně měla.“

Profesor mezitím
nakreslil kompas.

Měl jednu světovou stranu.

„A kde jsou ty ostatní?“

„Bylo jednodušší
nechat jen jednu.

Každá chtěla být sever.“

Chvíli jsem mlčela.

„Existují ještě
neobjevená místa?“
zeptala jsem se.

Profesor se usmál.

„Samozřejmě.

Každý člověk
v sobě nosí
alespoň jedno.“

Pak smazal ostrov z tabule.

„Teď už víte,“ řekl,
„kde hledat.“

U potoka

 

Vítr sestoupil z kopců
a na chvíli se ukryl
v koruně borovice.

Pak pokračoval dál.

U potoka ležel kámen,
napůl ve vodě,
napůl v teple pozdního slunce.

Sedla jsem si vedle něj.

Voda spěchala,
jako by někde
na ni čekal čas.

Kámen nikam nešel.

Dlouho jsem se dívala,
jak kolem něj
proud hledá svou cestu.

Nad údolím
přeletěl pták.

Nevěděl,
že ho pozoruji.

Jen na chvíli
změnil tvar oblohy.

Letěl tak lehce.

A tak jsme vykročili

Poslouchal jsem večer,
jak krajina pomalu ukládá
světlo do stínu.

Tu zpod okraje lesa
vyklouzlo něco zvláštního.

Ne bytost.

Spíš myšlenka,
která si na chvíli vypůjčila podobu.

Přišla ke mně,
na sobě modrý plášť z neznámé látky
a s výrazem někoho,
kdo se právě dozvěděl vtip
o celém vesmíru.

„Vy mě vidíte?“ zeptala se.

„Obávám se, že ano.“

„To je pěkné. Většina lidí mě jen míjí.“

„A co jste zač?“

„To záleží na tom, kdo se ptá.“

„A když se ptám já?“

Pohlédla na mě.

„Pak jsem trochu náhoda, trochu vzpomínka
a trochu něco, co jste si zapomněl vymyslet.“

Musel jsem se usmát.

„Máte vždycky odpověď?“

„Ne.“

„A co děláte, když ji nemáte?“

Ohlédla se do tmy mezi stromy.

„Čekám, až přijde otázka, která ji nepotřebuje.“

Vítr obrátil několik listů večera.

Vstala.

„Kam jdete?“

„Nevím.“

„A kdybych šel s vámi?“

Chvíli mlčela.

„Pak bychom možná nevěděli dva.“

„A to je výhoda?“

Podívala se na cestu před námi.

„Někdy ano.“

A tak jsme vykročili...