Jupiter

  

Potkali jsme se na schodech.

„Pojďte.“

„Kam?“

„Ven.“

A tak jsme vyšli před dům.

Noc byla jasná
a hvězdy byly tak zřetelné,
že se zdálo,
že některé jsou mnohem blíž než jindy.

Ukázala nad střechu.

„Vidíte ten světlý bod?“

„To je Jupiter.“

„A opravdu tam je?“

„Jeho světlo k nám letí asi čtyřicet minut.“

„Takže se díváme čtyřicet minut zpátky?“

„Ano.“

Chvíli přemýšlela.

„A když se na někoho dívám,
dívám se taky do minulosti?“

„Vždycky.“

„Takže člověka vlastně nikdy nevidíme,
jaký je právě teď?“

„Asi ne.“

Přestala sledovat oblohu
a otočila se ke mně.

„To se mi nelíbí.“

„Proč?“

„Protože bych chtěla vědět,
jestli jste ještě pořád tady.“

Nad střechou svítil Jupiter.

Některé hvězdy už možná dávno zhasly.

A přesto jejich světlo
přicházelo.