Rozštěpené slunce na obloze,
a v přízemních mlhách věčné otázky,
soucit, přátelství, štěstí,
slova jako užovky,
i všudypřítomné nanic,
pod tíhou marnosti
větví se, bují__
A touha jít,
brodit se mimo vymezení,
dopustit dobré, na mžik uvěřit,
žít život,
ne přelstít...
_