Za časů nepamětných

Za časů nepamětných,
nebe nebylo nad zemí, nesvítily hvězdy,
vzduch byl hladov tažných ptáků,
prázdné lesy divé zvěře,
nebyl člověk ani vísky
v celém kraji opuštěném.
Marně hledat cit či úsměv.
Pochmurné a tiché jako duch,
hladové jak oči vlků,
bědovaly
bezrozměrná země,
nestvořené nebe,
kol dokola nic

Tu z pusté prázdnoty kdos
Tajemný,
skrytý vyšel,
s tísní v srdci,
chvěje se a hoře,
živým slovem prvně mluvil:

Budiž světlo!

Stvořil vesmír
a s ním slunce jas a barvy mlhovin.

V červáncích zrána vody se leskly,
vzduch byl sytý luznou vůní,
myšlenky 
jak hejna ryb či ptáků s přišlým jarem tančily,
z hlíny povstal 
člověk...

Od těch dob nás poutá k zemi,
v touze k nebi povznáší.
Možná chodí mezi námi,
snad promlouvá v duši...

Je-li,
skryt se usmívá,
nebo pláče slzy...

Zeppelin myšlenek (2)

 ☂

V zapomenutém ročním období
vesmír
poskládal svoje origami
jeřába letícího z Proxima Centauri
stúpy
les pokrytý květy jabloní
zeppelin myšlenek
ansámbl bohů

웃 a 유
lasturu v kameni
s ozvěnou duhu
omega
alfa
ruměnec
líc
↓

 účel a plán?

ko(s)mický
☄

život je evoluční past
 sféry binárně intelektuální

andělé červenožlutě tygrovaní
zmatené mudrování

abraze oblohy

mezihvězdný

prach

░

Den sahal k nebi čelem (2)

Den sahal k nebi
čelem, slunce bíle žhnulo, a cosi
dotýkalo se pichlavé trávy,  ne větší
než lidská dlaň,  tančící roj včel,
prašný vír když běží
plání od neohraničena,
až kam šlo dohlédnout...
Ta věc si hrála - 
mihotala se samotou,
prchavý stín nekonečné skutečnosti,
bušící srdce nesmírně jemného něčeho, čeho si nelze
nevšimnout... 

     Žhavý dech prolomil závoru očí, 
     zaplavil úzké srdce, 
     obnovil ochablé údy,
     až zmizel pocit únavných abstrakcí,
     proudy zředěných slov uvadlého 
     bytí...

     Zůstat jen sám sobě záhadou.

     Člověka zmocnilo se neodolatelné opojení,
     a zároveň úzkost - nejasný pocit,
     spojená tresť všeho zla i všeho dobrého,
     chtěl změřit své síly s úplnou a divokou Existencí.


                      Volal jsi mne?    

       

Ursa minor (2)

Mží tenký déšť  jak slitovný pláč
  vpíjí slzy černozem
     kořeny pastvin   bučiny   háj
  Až zvlhlé nebe slunce prozáří
     z oblouku vystaví barevnou duhu
 vystoupám po ní vzhůru za oběžnou dráhu   
 ochutnám kopec Polárky
     mléčnou mlhovinu
  proměním trny v pulzující hvězdu
     a budu-li mít štěstí    zahlédnu
  malého Medvěda s mámou medvědicí
     toužím s sebou být chvíli...  
než vrátím se
     domů




 

Jak voní fraktální květiny?

 Až v rybníce za vsí žába nešplouchne
   a mřenka pod kámen neschová si vousy
   lípa co v květu bzučela  utichne
   nepřiletí po větru divoké husy

   zatlučený východ slunce okno nepropustí
   a pekáč z hlíny kváskem nevykyne
   vyřezávané srdce prach zadusí
   sny přestanou být pokrmem duše

   tehdy

   vůz s polámanými loukotěmi
   přeplněný světlem   nocí
   náklad převrhne...

Nezrození   z digitálních sfér
posbírají hvězdy
uskladní mezi nezbytné věci
letící oblaka
nektar
můry hledající
a jako když potok kameny přeskakuje
nebo vítr pohrává si s vlasy
v labyrintu zrcadel zurčení nul a jedniček
vzkřísí jiné časy
_

Voní fraktální květiny?

Rosette Nebula

Tehdy... zdálo se mi, že se dotýkám čehosi nekonečného.

Lehce zvolna plují...
rozfouknutý 
vesmír v růži z mlhoviny, 
majáky pulsarů, myriády galaxií,
houpavě zvlněně flotily
hvězd nad ouvratěmi,
struktury matematiky 
s přesahem reality,
iluze ilustrovaných lidí,
suma všech otázek s odpověďmi,
nebo tajemné místo, kde i bůh bloudí?

Hvězda i kámen vnímají podobně... ale proč palčivá
úzkost mě svírá, až hořím?
mám málo času
prožít pradávné  c o s i
(sen z dětství),
i když vím,
nejspíš není v dosahu možností.
V dlaních mi praskla bublina
a já nedokážu pochopit,
co se s ní stalo.
O kolik víc je vesmír?

V příkopu Mléčné dráhy
kamenná chalupa,
kryje ji zelený háj, bílá oblaka,
vodopád zvuků 
pěnic a skřivanů.
Na střechu pálenou sluncem tiše padají
okvětní lístky jabloně, třešní.
V světnici tlukot srdce muže a ženy,
jejich úsměv prosvětluje vesmír víc než v nekonečnu hvězdy.

Proč jsou slzy na mé tváři? Ani život ani smrt neznamenají nic.
Snad...
láska,
ta přece neprochází smrtí, buď je nebo není,
může růst a stát se něčím utvářeným pro
Věčnost 

_

    

https://www.youtube.com/watch?v=1DCBsfz_jbY

Comptine d'un autre été" Yann Tiersen - Piano /  Pianist: David Solís

Eta-Aquaridy

Již dávno, dětský pokoj, dívka s vlasy
pečlivě hlídá paprsky slunce,
než soumrak schoulí  život do peřin,
stmívá se.
Obléká kabátek, vybíhá ven,
do parku mezi vysoké stromy, některé bzučely...

Noc jako labuť černá rozžíhá tisíce světel a  luceren.
Září na nebi i v očích té holky.
Vyhlíží přátelství mezi  hvězdami.

Je nezkušená, neví, že v místech, kde tryská smích, 
bývá i studnice se slzami.
_

Čas vyvrásnil v tabulovou horu, 
kam až se rozpíná, 
osamocena,
dívka,
dávno žena,
zvedá prosebně ruce k nebesům,

prach Mléčných hvězd padá...

_

https://www.youtube.com/watch?v=rKpahxewYlU 
Pomme - J'suis pas dupe