Lednice

 

V úterý jsem zjistil,
že naše lednice
má návštěvní hodiny.

Na dveřích byl nalepený lístek:

Návštěvy přijímáme
od čtyř do šesti.

Pod tím někdo tužkou připsal:

Ve čtvrtek zavřeno.

Nejprve jsem se tomu smál.

Pak jsem si všiml,
že lednice byla skutečně zavřená.

Bylo půl třetí.

Zkusil jsem vzít za madlo.

Nic.

Zkusil jsem to ještě jednou,
tentokrát trochu důrazněji.

Lednice nepovolila.

Napadla mě geniální strategie.

Otočil jsem se ke dveřím,
udělal několik kroků
a pak se rychle vrátil.

Lednice zůstala neoblomná.

Ve čtyři hodiny
se otevřela.

Chvíli jsem přemýšlel,
co vlastně potřebuji.

Nakonec jsem vzal jogurt.

Druhý den jsem přišel zase.

Tentokrát jsem už věděl,
že mám čas.

Stál jsem před lednicí
a rozhodoval se mezi sýrem
a zbytkem těstovin.

Vybral jsem si sýr.

Ve čtvrtek byla zavřená.

V pátek jsem si všiml,
že jsem ve čtvrtek večer
neměl hlad.

V sobotu jsem začal chápat,
proč někdo ty hodiny vymyslel.

Člověk totiž před lednicí
často neví,
jestli má hlad,
nebo jen neví, co se sebou.

Od té doby
se snažím chodit na návštěvu
jen tehdy, když mám důvod.

A lednice?

Ta pořád dodržuje
své návštěvní hodiny.

Jen jednou za čas
se zastavím přede dveřmi
a podívám se na ni.

Pro jistotu.