Déšť na Alfa Centauri

Šel jsem krajinou,
kterou nikdo nezapsal do map.

V kapse jsem měl
kousek tmy
a hrst usušených hvězd,
které při každém kroku tiše šustily.

Říkali,
že za řekou
už cesta nevede.

Přesto jsem šel.

Voda mi sahala po kotníky
a mezi kameny
se zachytávalo světlo.

Větve se nade mnou skláněly,
jako by si něco šeptaly.
Nerozuměl jsem jim.

Pak se mezi stromy
cosi pohnulo.

Vzápětí jsem ji uviděl.

Ženu, od mokré hlíny,
s očima plnými bouřek.

Stála přede mnou
jako vzpomínka,
kterou jsem nikdy neměl.

Chtěl jsem něco říct,
ale nevěděl, jak začít.

Nakonec jsem zkusil:

„Jsem přece déšť,
který jste si přála.“

Dotkla se mě.

Jen lehce.

„Myslela jsem,
že budete mokřejší.“

Podíval jsem se na sebe.

„To přijde.“

Po chvíli se zeptala:

„Myslíte, že dnes
bude na Alfa Centauri pršet?“

„Těžko říct.
Tamní mraky se prý pohybují
proti směru času.“

„Takže když si vezmu deštník,
zmoknu včera?“

„Obávám se, že ano.
Ale třeba budete mít štěstí.“

„V čem?“

„Že tam zrovna bude svítit.“

A vytáhl jsem z kapsy
jednu hvězdu.

„To je Sírius.“

„Opravdu?“

„Ne.“

A začali jsme se smát.

Déšť zatím nikde.