Kdo jsem?

 

Nejdřív nebylo nic.

Nebo možná bylo,

jen nebyl nikdo,
kdo by to mohl dosvědčit.

Tma si tiše dělala, co chtěla,
světlo teprve hledalo cestu
a ve všem tom chaosu
vznikaly hvězdy.

Potom se objevila hmota.

Shlukovala se,
otáčela,
padala,
znovu vstávala
a dělala nejrůznější chyby.

Jednou z nich
byla Země.

A cosi se na ní pohnulo.

Nejdřív jen nepatrně.
Pak si to zapamatovalo.

Kde je potrava,
co pálí,
co bolí,
co voní
a co se raději nezkouší podruhé.

Časem vznikly oči,
uši, kůže
a ruce.

Svět dostal barvy,
zvuky,
chlad
a teplo.

A někde mezi tím
vznikla otázka:

Proč?

Nikdo neví,
kdo ji položil první.

Možná dítě.
Možná jen mozek,
který se zrovna nudil.

Od té chvíle
jsme se začali dívat vzhůru.

Počítali jsme hvězdy,
vymýšleli příběhy,
stavěli dalekohledy
a snažili se dohlédnout dál.

Zjistili jsme,
že veškeré prvky,
z nichž jsme složeni,
vznikly kdysi ve hvězdách.

To nás zarazilo.

A znovu jsme začali pátrat.

Počítali částice,
měřili světlo,
zkoumali mozek
a hledali místo,
kde by mohlo být ukryté

to zvláštní:

já.

Nenašli jsme ho.

Byly tam neurony,
elektrické impulzy,
chemické látky,
paměť,
miliony drobných dějů,

ale žádný malý člověk,
který by uvnitř člověka seděl
a všechno pozoroval.

A přesto

tu byl.

Četl.
Myslel.
Pamatoval si.

Občas se zastavil
u okna
a díval se na hvězdy

nebo jen na světlo
v protějším domě.

Možná právě tehdy
ho napadlo,

že je zvláštní být součástí
něčeho tak obrovského

a přitom se ptát,
proč právě tady
a proč právě teď.

Odpověď nepřicházela.

Ale otázka zůstala.

A možná je to
na celém vesmíru
to nejpodivnější:

že po miliardách let
se v něm objevilo něco,
co se dokáže zastavit,

podívat se vzhůru

a třeba jen potichu se zeptat:

Kdo jsem?