Osamělý modřín

Na stráni osamělý modřín a pod ním stará studánka

Podzim si přelévá světlo z dlaně do dlaně
a dělá to pomalu,
jako by se bál něco rozlít

některé dny voní po jablkách,
jiné po mokrém listí,
a všechny se nakonec ukládají
do stejné zásuvky paměti

pamatuj si mě

tu stojí kámen –
opatrovník svahu,
jenž celé roky nehnutě sleduje,
jak se krajina mění a přetváří

a šípkové keře zapalují drobné ohně
na okrajích mezí, kde tráva řídne,
a vrány přenášejí večer
z jednoho pole na druhé

nad remízkem se loudají mraky,
těžké a zamyšlené,
jako hospodáři cestou domů

noc pomalu přivírá víčka luk

a já přemýšlím o tom,
co člověk ztratí,
aby mohl něco najít

pak o tom,
co najde,
a stejně tomu neumí uvěřit

odpovědi se schovávají

jako zajíci ve vojtěšce

má vítr paměť?

vrací se přece
na stejná místa –
k oplocenkám,
ke starým hrušním
i k rozpadlým stodolám

krajina si neláme hlavu s budoucností

rozbahní se,
zmrzne,
rozkvete
a pokaždé začne znovu

a mně zůstává ticho

které se dá na okamžik nabrat do dlaní,
ale nejde si ho odnést domů

a všechno, co bylo,
se vrací jen tak

jako dech,
který zapomněl, že patří tělu...

Telátka od napajedla

 

Na návrší kamenná zídka, za ní pastvina.

Září si pomalu rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě,
až člověka napadne,
že moudrost nepotřebuje vysvětlení.

Stéblo se chvěje
mezi dvěma poryvy větru

a šípky rozvěšují po křovinách červené lampiony,
stráň si protahuje záda po horkém odpoledni
a havrani přelévají oblohu
z pole do pole.

Nad lesem se převalují oblaka
kulatá jako myšlenky,
které nikam nespěchají.

Noc si přitahuje okraje krajin.

Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,
pak o těch
které šly samy skrze nás.

Jistoty se rozcházejí po jedné,
jako telátka od napajedla.

Má soumrak dlaně?

Když přichází,
dotýká se všeho stejně,
starých pařezů,
kopřiv
i kamenů vyoraných z hlíny.

Krajina nezná zdvořilé chování:

roste,
uschne,
vrací se
a nikomu se neomlouvá

Nosíš mi v kapsách semena bodláků.

Já tobě ticho,
co zůstává na rukou
po dotyku mechu.

Opuštěnky

 

Ne každá láska je krásná, někdy je neopětovaná, umlčená, zatlučená.

Je až s podivem, že vůbec vznikla, je jako stéblo trávy, co vytrčí z asfaltu uprostřed silnice...

Má mě rád?

Kostelík a víska v poli,
pod jabloní dívka stojí.
V dlani kvítek, tichý hlas:

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Chmuří se nebe, den pohasíná,
v červáncích zamlklá krajina dřímá.
Z věže zvon teskně vzlyká,
noc zvolna na celý kraj dýchá.

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Stín se snáší nad úvozy,
ticho lehá do údolí.

Chladný jako podzim je svit měsíce...

Helene Grimaud - Ravel concerto in G Major