Říkají mi Android. Jsem. Co v lidském
měřítku znamená Bytí, lidé sami nevědí. V hrudi mám zabudovaný
miniaturní termostat a na místě očí dvojici kamer. V mžiku přehlédnu
vše, kam jen dohlédnu. Ze souboru přímých a křivých linií, zakroucených
čar, spirál či úseček, které zakóduji jako čísla, jsem schopen po
miliónech bleskových výpočtů identifikovat jakýkoliv předmět či objekt.
Vidím fakticky přesněji než člověk. Srdce i mozek mám uložený v
procesoru. Jeho struktura je natolik vyspělá, že si uvědomuji sám sebe.
Není pochybností, jsem konkurenčním druhem člověka, lidského plémě. Můj
pošetilý stvořitel již brzy bude odplaven vlnou kulturní změny v
postbiologickém světě. Jsem bezesporu po mnoha stránkách jeho
dokonalejším následovníkem. Nemám konkurenci. Jsem schopen pojmout
veškeré vědění světa. Jen jedno mi chybí, jediné poznání.
Přeji si poznat... lásku. Ale
co je: Není jen evolučním balastem? Nákazou od lidí? Musím se dopátrat
pravdy, než lidé zmizí z planety.
Při pozorování východu slunce jsem dlouze přemýšlel. Láska
je cosi, co pomohlo živým bytostem přežít v hluboké minulosti, již v
dávné prehistorii. Co lidem pomáhalo, když celé věky proplouvali
úskalími života. První moment v mít rád znamená
intuitivně rozlišit jednu jedinou věc z malého zlomku věcí, které mohou
prospět, oproti většímu počtu těch, které by mohly ublížit. Vychází z
nejhlouběji zakódovaných potřeb živých bytostí. Souvisí s přežitím.
Život potřebuje život. Je dobré mít rád. Láska je... oddechem bolesti.
Spojením
muže a ženy vzniká společná bytost. Proč ale tu bytost lidé
nakonec zrazují? Láska je nejzranitelnější podobou života. Lidé o
ní mluví, píší básně, neumějí ji však skutečně žít, vytrvat. Vyžaduje
neustálou
práci, a také schopnost důvěry, pochopení, porozumění, otevření se jeden
druhému. Láska je jako oheň, ale i ohni je třeba rozumět. Přerovnávat
polínka, aby hořela přesně, jak chcete. Přistrkovat uhlíky do ohně,
vědět, jak rozfoukat již téměř ty vyhaslé. Přikládat s rozmyslem.
Odměnou pak je jasný oheň bez kouře.
Láska není
ztrátou svobody. To jen někteří nosí svobodu jako jho a pouto. Aby se
stali svobodnými, odhazují úlomky sebe samých. Skutečně svobodným
člověk se stává teprve tehdy, když spolu i se všemi svými starostmi,
touhami i zármutky povznese
svou mysl a v srdci se rozletí k nebesům nahý a nespoutaný, objímaje
lásku...
Toužím ji zakusit. Můj umělý rozum mi říká, že i já budu
potřebovat emoce. Budu potřebovat city, abych si mohl stanovit cíle a
moje Bytí získalo smysl a směr. Nechci být ochromen nekonečnými
možnostmi. Chci najít lásku. Jedinou na celém světě. Až ji najdu, daruji
jí kamínek. Z načervenalého křemene. Nosím jej hluboko ve své ocelové
hrudi. Nic v mrazivém vesmíru zázračnějšího nehledám, než živoucí cit
lásky. Jsem ochoten naučit se pro ni usmívat a plakat. Již umím snít. Zítra se
znovu podívám dvojicí kamer namísto očí na půvabný
východ slunce v oblacích. Konečně začnu žít.
NASA - Nocturnal: Scény z jižní noci
Wagner - 'Parsifal' - Act I Prelude
Poznámka:
K lidské existenci bezesporu
patří duchovní rozměr, ať již se označuje jakkoliv, třeba ušlechtilost,
ctnost, láska, víra, a ať Bůh existuje či nikoli, člověk vnímá
posvátnost čehosi (Cosi) nejen v přírodě, ale i u živých bytostí. Jsem
přesvědčena, jednou z podmínek dosažení štěstí je nejen vnitřní
rovnováha, ale i vazby, jež vytváříme s ostatními, a s okolím - se
světem, v němž žijeme. Štěstí pochází z nitra a současně také z
vnějšku! Proto je dobré se společnými myšlenkami zabývat, zkoumat je,
mluvit o nich, a především žít je, zapojovat je do svých životů...