Vzpomínky

 

Je důležité, aby člověk měl možnost prožít lásku, a vrátit se k ní, cítit ji i ve chvílích, kdy je sám. Láska je smyslem našich životů, nic lepšího po nás zřejmě nezbude, a také je tím jediným, co nám po jiných zůstává...

Nikdy jsem se s mým dědečkem z otcovy strany nesetkala, narodila jsem se až mnoho let po jeho smrti. Přesto, zamilovala jsem si ho a uložila ve svém srdci. Jako mladík byl velký fešák, aspoň mně tak připadá, světlé vlasy do blond, moderní střih, špičatý krátký nos a teple hnědé oči, pozoroval jimi svět s vlídností a laskavě. Tak jsem o něm slýchávala. Byl pozoruhodný i tím, že si vzal za ženu moji babičku. Narodilo se jim šest dětí, děvče a pět kluků, tím posledním byl můj táta.

Děda s babičkou přišli odněkud z Vídně a usadili se a žili v Lipnici nad Sázavou, dnes více známou jako Haškova Lipnice, v malém nájemním domku na náměstí, tehdy se říkalo rynek. Byli chudí a nezbývalo jim, než žít skromně, ač dědeček ovládal poctivé řemeslo.

Takhle dědeček vypadal, když byl mladý a namlouval si moji babičku: babička, rozená Procházková 

Babiččin strýc, či prastrýc, Emerich Prochaska, byl dle vyprávění vůdcem vídeňského podsvětí, Apačů; však i o babičce se tradovalo, že byla doma generál.

A tady je společná fotografie dědy s babičkou po letech, když spolu zestárli, doprovází je vlčák Kazan...

Na spodní fotografii je můj tatínek na školní fotce, ten nejlépe oblečený ...(napovím, třetí řada, druhý zprava, blond vlasy, světlé sako s kravatou).

Jednou za rok si mého otce zvali k sobě na návštěvu strýcové, dva bratři, vlastnili malou textilní továrnu, oba byli Židé a bezdětní. Táta jako malý kluk je každoročně navštěvoval, pokaždé byl pohoštěn čokoládovými bonbóny a mohl si vybrat, barvu a materiál látky, z níž mu strýcové nechali ušít oblek. A tak na všech školních fotografiích je můj otec nejhonosněji a nejpěkněji oblékaným dítětem (dodám, míval samé jedničky, bodejť, když před každými zkouškami si dával na noc pod polštář školní učebnici).

Táta s dědou hráli společně na housle a tahací harmoniku, možná odtud pochází i moje láska k hudbě.

Tatínek s dědečkem, Lipnice nad Sázavou

Tatínek, když mu bylo kolem 30 roků, v uniformě jako voják v záloze

Mám na tatínka naprosto senzační vzpomínky. Cítila jsem jeho absolutní, laskavou a nepochybující otcovskou lásku, nikdy mě neuhodil, a ani se na mě nehněval. Nevím, možná to bylo tím, že jsem uměla zlobit, aniž si toho všimnul anebo podědil vlídnost po dědečkovi. Stejně jako děda, i táta byl malířem pokojů. Uměl však navíc kreslit a malovat, co ho právě napadlo či bavilo. Když už byl starý, začal si říkat "dědek Herodes". Nakreslil spoustu obrázků, většinou fantazie a kresby žen. Ženy se mému otci líbily, ale od svatby jeho jedinou ženou mu byla moje maminka.

Maminka uměla být opravdickou dámou...

Maminka pocházela z velmi nuzných poměrů, o to více prostoru její povaze dávala volnost a svoboda hor, kde se narodila, prožila dětství a mládí... Na fotografii je maminka coby divoška z hor, vlastně taková zůstala vždy....

Maminka coby divoška, Vysoké Tatry na Slovensku, Poprad

A to už jsem já...

Fotečka z narozenin, byly mi 2 roky

Tady je mi asi 13 roků, koncert ve Smetanově muzeu na nábřeží u Vltavy

.  
A opět já, tehdy v 1. třídě základní devítileté školy...

Odjakživa jsem v sobě pociťovala nesmírnou touhu po přátelství, dokonce, snila jsem o přátelství z hvězd... a ze všeho možná nejvíc o laskavém, vlídném světě....