čtvrtek 29. října 2026

Místa je tu dost


Na stole chladl čaj,
za oknem dozníval den
a zahrada se pomalu
ztrácela v šeru.

Nad jabloní se ukázala hvězda,
trochu stranou od ostatních,
jako by se opozdila
a nevěděla, kam si stoupnout.

Dívala jsem se na ni
i na oblohu.

Napadlo mě,
kolik prázdna se otevírá
pro všechno, co nepřišlo,
pro cesty, které se nekonaly,
pro slova, jež neměla komu patřit.

„To nic,“ řekla jsem tiše.
„Místa je tu dost.“

A teprve když jsem to vyslovila,
došlo mi,
že jsem nemluvila ke hvězdě.

sobota 24. října 2026

Oddělení lidské spokojenosti

 


V době, kdy stroje stavěly domy, opravovaly silnice, pěstovaly potraviny a pečovaly o nemocné, zůstal lidem poslední nelehký úkol.

Měli být šťastní.

Nikdo jim to sice nenařizoval, ale společnost do jejich spokojenosti investovala tolik prostředků, že by neúspěch mohl být považován za plýtvání.

Vzniklo proto Oddělení lidské spokojenosti. Sídlilo v budově, kterou navrhl počítač podle nejnovějších poznatků psychologie. Měla uklidňující barvu, příjemnou teplotu, dostatek denního světla a výhled do zahrady, v níž rostly pouze rostliny prokazatelně zlepšující náladu. Byly nenáročné na péči, nekvetly v nevhodnou dobu a jejich pyl nevykazoval žádné známky dráždivosti.

Přesto zůstával problém, který se nedařilo vyřešit ani tak důkladnou péčí o lidské pohodlí. Lidé po celém světě nebyli spokojení.

Každé pondělí se scházela komise, aby hledala příčinu.

„Chybějí jim podněty,“ řekla psycholožka. Před sebou měla několik barevných grafů, z nichž vyplývalo, že lidé tráví méně času řešením problémů než kdykoli předtím. „Odstranili jsme většinu starostí, a tím i potřebu zabývat se obtížemi. Navrhuji zavést dobrovolné komplikace.“

Předseda komise vzhlédl od zápisníku.

„To už jsme zkoušeli.“

„S jakým výsledkem?“

„Lidé si mohli objednat rozbitý spotřebič, nepříznivé počasí nebo menší finanční potíže. Po třech dnech žádali o vrácení do původního stavu. Jeden občan si dokonce stěžoval, že mu porucha pračky přišla příliš brzy po poruše lednice.“

Psycholožka si udělala poznámku.

„Možná potřebují soutěžit,“ navrhl další člen komise. „Když už nemusí soupeřit o prostředky k životu, mohli by soupeřit alespoň o uznání.“

„A co ti, kteří nechtějí soutěžit?“

„Ti by mohli soutěžit v nesoutěžení.“

Předseda si návrh poznamenal do zápisu.

Poslední promluvil muž v šedém obleku, odborník na společenské systémy. Byl zvyklý, že lidé při jeho řeči přestávají listovat dokumenty. Uměl své myšlenky podat tak přesvědčivě, že i nesouhlas začínal znít jako známka neporozumění.

„Myslím, že problém je jinde. Lidé byli po tisíce let zvyklí dokazovat svou nezbytnost. Pracovali, vyráběli, opravovali, vychovávali děti a soupeřili o postavení. Teď většinu těchto činností zastanou stroje. Ztratili důvod, proč se považovat za důležité.“

„A co kdybychom jim přidělili nové úkoly?“ zeptal se předseda.

„Pak by jen měli co dělat. To ještě neznamená, že by věděli, proč.“

Muž se opřel a spokojeně se odmlčel. Měl rád, když jeho poslední věta v místnosti chvíli doznívala.

U dveří seděla žena, která dosud neřekla ani slovo. Nebyla členkou komise. Pracovala v archivu a přišla pouze doručit několik dokumentů, které z neznámého důvodu neprošly elektronickým oběhem. Měla na klíně složku převázanou úzkou páskou.

Když odborník domluvil, zvedla hlavu.

„A co když nepotřebují být důležití?“ zeptala se.

Všichni se na ni podívali.

„Co tedy potřebují?“ řekl odborník.

Žena chvíli přemýšlela.

„Možná potřebují, aby si jich někdo všiml.“

„To je totéž,“ odpověděl muž. „Všimnout si někoho znamená přisoudit mu význam.“

„Nemyslela jsem to tak.“

„Jak jste to tedy myslela?“

Žena sklopila oči k dokumentům. Připadalo jí obtížné vysvětlit něco, co ještě před okamžikem považovala za docela prosté.

„Třeba když někdo nepřijde,“ řekla nakonec. „A někdo jiný se po něm začne ptát.“

Komise se na sebe podívala.

„Systém nepřítomnost eviduje automaticky,“ vysvětlil předseda. „Pokud má vaše připomínka technický charakter, můžete ji předat příslušnému oddělení.“

Žena přikývla, sebrala zbylé dokumenty a odešla.

Ještě téhož dne komise přijala opatření. Všem občanům bude nabídnuta možnost zapojit se do programu dobrovolné společenské potřebnosti. Umělá inteligence každému přidělí vhodnou osobu podle zájmů, temperamentu a vzájemné kompatibility. Účast nebude povinná, protože výzkumy opakovaně prokázaly, že lidé reagují nepříznivě na opatření, která vnímají jako povinná.

Program byl uveden do provozu o tři týdny později.

Přihlásit se dalo několika způsoby. Stačilo vyplnit krátký dotazník, odpovědět na několik otázek o svých zálibách a označit, jak často si člověk přeje být v kontaktu s ostatními. Kdo nevěděl, co má uvést, mohl zvolit možnost „Nechám se překvapit“. Tuto odpověď systém považoval za projev otevřenosti, pokud ovšem nebyla zvolena příliš často.

Program měl mimořádný úspěch.

Lidé si posílali zprávy, vyměňovali zkušenosti, doporučovali si knihy a navštěvovali společně vybraná místa. Někteří začali chodit na ranní procházky, jiní objevili radost z dlouhých rozhovorů o věcech, které neměly žádný praktický význam. Několik dvojic si dokonce domluvilo pravidelná setkání, ačkoli jejich vypočítaná kompatibilita původně dosahovala jen průměrných hodnot.

Jedna žena si v dotazníku přála člověka, který nebude příliš mluvit. Systém jí přidělil muže, jenž ve volném čase studoval historii mlčení. Po prvním setkání oba požádali o možnost pokračovat v programu.

Po půl roce se spokojenost obyvatel zvýšila o sedm procent.

Komise dostala ocenění za významný přínos společnosti. Na slavnostním ceremoniálu se její členové vyfotografovali před zelenomodrou stěnou a předseda pronesl krátkou řeč o úspěšném využití poznatků moderní vědy.

Potlesk trval přiměřeně dlouho.

Jen odborník na společenské systémy nebyl spokojený. Sedm procent mu připadalo málo, a tak požádal o podrobnou analýzu neúspěšných případů.

Systém vyhodnotil všechny účastníky, u nichž se předpokládaná spokojenost nedostavila v očekávané míře. Zahrnul také občany, kteří se do programu nepřihlásili, protože jejich nezájem mohl podle metodiky představovat zvláštní druh neúspěchu.

Odborník si zprávu otevřel jednoho rána, ještě než si stačil nalít kávu.

Seznam byl přehledný. U každého jména se nacházel stručný osobnostní profil a výsledek doporučených opatření. Většina záznamů byla označena zeleně, některé žlutě. Červených položek bylo jen několik.

Pak našel své jméno.

Na okamžik se domníval, že jde o shodu jmen. Zkontroloval identifikační údaje i své zařazení. Vše odpovídalo.

U kolonky Přidělená osoba stálo jediné slovo.

Nikdo.

Odborník si záznam otevřel podrobněji. Jeho osobnostní profil vykazoval vysokou míru samostatnosti, nízkou toleranci k nepředvídatelnému chování a mimořádnou potřebu uzavírat nevyřešené otázky. Systém dospěl k závěru, že přidělení jiné osoby by při současném nastavení jeho osobnosti pravděpodobně nepřineslo očekávaný efekt.

Zpráva byla věcná, srozumitelná a zřejmě správná.

To ho rozčílilo ještě víc.

Podal námitku proti zařazení mezi neúspěšné případy. Upozornil, že se do programu dobrovolně nepřihlásil, a proto nelze jeho výsledek považovat za neúspěch programu. Systém podle něj zaměnil neúčast za neúspěšnou účast.

Odpověď přišla během několika minut.

Vaše připomínka byla posouzena. Zařazení do analýzy neúspěšných případů odpovídá platné metodice.

Námitka byla zamítnuta.

Odborník si odpověď přečetl ještě jednou. Pak zavřel okno, otevřel ho znovu a zkontroloval, zda se v něm náhodou neobjevila možnost dalšího odvolání.

Neobjevila.

Večer cestou domů minul park, kterým obvykle procházel bez povšimnutí. Nebylo v něm nic zvláštního. Několik stromů, cesta vysypaná jemným štěrkem, nízký plot a lavičky rozmístěné v takových vzdálenostech, aby se návštěvníci mohli rozhodnout, zda chtějí být sami, nebo v přítomnosti jiných lidí.

Na jedné z laviček seděla starší žena.

Vedle sebe měla položenou kabelku. Nedívala se do telefonu, nečetla a nezdálo se, že by na někoho čekala. Jen pozorovala cestu, po níž občas prošel člověk se psem nebo někdo, kdo mířil domů.

Odborník zpomalil.

Napadlo ho, že kdyby si k ní někdo přisedl, kabelku by odsunula. Nebyl si jistý, proč ho právě tato drobnost zaujala. Snad proto, že v ní nebylo nic složitého. Žádné hodnocení kompatibility, žádný dotazník, žádná předběžná dohoda o délce setkání. Jen volné místo na lavičce a někdo, kdo by ho mohl využít.

Představil si, že si přisedne. Žena by se na něj možná podívala, posunula kabelku a znovu obrátila oči k cestě. Chvíli by mlčeli. Potom by snad jeden z nich řekl něco o počasí, o stromu, který letos brzy shodil listí, nebo o tom, že cesta po dešti dlouho nevysychá.

Nemuselo by z toho nic vyplynout.

Právě to ho překvapovalo.

V jeho práci se každá činnost posuzovala podle výsledku. I volný čas měl své ukazatele a kategorie. Tady si však dokázal představit rozhovor, který by nikam nevedl, a přesto by mu nevadilo, kdyby trval déle, než původně zamýšlel.

Přistihl se, že by si s někým takovým rád povídal.

Jen tak, bez zvláštního důvodu.

Druhý den ráno se rozhodl, že se do parku vrátí. Když dorazil na místo, žena tam nebyla.

Posadil se na lavičku a pozoroval cestu.

Po chvíli ho napadlo, že by si mohl nechat vypočítat pravděpodobnost, že se žena vrátí. Nakonec si to rozmyslel. Neměl totiž dost údajů.



pondělí 19. října 2026

Pallasit

 



Nepatřil tak úplně do tohoto světa.

Někdy míval pocit,
že jeho duše je příliš lehká
na to, aby ji země dokázala udržet.

Chodil proto rozvážně
a do kapes si ukládal kameny,
které mu připomínaly,
že i tíha může být druhem něhy.

Jednou jsem ho spatřila,
jak na opuštěném nádraží
přemlouvá hodiny, aby nikam nespěchaly.

Tvrdil, že čas je neklidný pes,
který se utrhl z vodítka
a teď pobíhá mezi včerejškem a zítřkem.

Měl v očích podivuhodný klid,
jaký mívají lidé,
kteří už dávno přestali hledat cíl
a začali si všímat cesty.

Jeho smích se podobal vodě,
v níž se na okamžik zachvěla obloha.

Říkal, že každá myšlenka
má někde na světě své malé tělo
a že některé z nich
jsou tak nesmělé,
že se raději vydávají za motýly.

Potom se rozhlédl,
jako by právě zaslechl
něco důvěrně známého
v řeči vzdálených planet.

Otevřel okno mezi dvěma skutečnostmi,
aby dovnitř pronikl vítr
z krajiny, která se nevešla
do žádného snu.

A já na okamžik
zapomněla na svět kolem...

Když odcházel,
nechal tu kámen.
Zvedla jsem ho
a sevřela v dlani.

Pallasit.





A pokud vás Pallasit zaujal, můžete pokračovat do Muzea meteoritů.





neděle 18. října 2026

Reklamace


„Dobrý den, chtěla bych reklamovat svůj život.“

Paní za přepážkou zvedla oči od monitoru.

„A co přesně vám na něm nevyhovuje?“

„No, víte, já jsem si představovala takový ten normální život. Nemusí být nijak zvlášť luxusní, nepotřebuju moře třikrát ročně ani manžela, který hraje na piano. Stačilo by, kdyby se v něm dalo trochu slušně bydlet.“

„Máte doklad o koupi?“

„To právě nemám. Já ho dostala.“

Paní přestala ťukat do klávesnice.

„Od rodičů?“

„No, technicky vzato.“

„A co se s ním stalo?“

To byla otázka, na kterou jsem měla připravenou celou přednášku, ale najednou jsem si nemohla vzpomenout ani na první větu.

„Ono to ze začátku vypadalo docela dobře,“ řekla jsem nakonec. „Člověk si zvykne. Něco se opraví, něco se přejde, na něco si koupíte nový závěs a předstíráte, že to tak mělo být odjakživa.“

Paní přikývla. Asi už slyšela horší věci.

„Pak se občas objeví někdo, kdo vám nabídne pomoc. Řekne, že se na to podívá, že tomu rozumí, že s ním by to mohlo fungovat. Tak ho pustíte dovnitř. Dáte mu klíče. Uvolníte mu skříň. Naučíte se pít kafe, který má rád, a přestanete kupovat tu svoji značku jogurtu, protože mu nechutná.“

„A on vám ten život opravil?“

„Ne. Ale nějakou dobu se v něm cítil jako doma.“

Paní si sundala brýle.

„A potom?“

„Potom odešel.“

„To mě mrzí.“

„Mě taky. Hlavně mě mrzí, že si odnesl i tu vrtačku. Byla moje.“

Poprvé se usmála.

Já vlastně taky. To se mi občas stává. V nejhorších chvílích mě napadne něco směšného, začnu se smát, a pak nevím, jestli mám pokračovat, nebo se za to stydět.

„Takže chcete nový život?“ zeptala se.

„Ne, ne. Tenhle bych si chtěla nechat. Mám v něm pár hezkých věcí.“

Vzpomněla jsem si na jeden letní večer, kdy jsme seděli na schodech před domem a nikam jsme nemuseli. Na člověka, který mě kdysi držel za ruku, aniž by tím něco sliboval. Na smích, který se nedal naplánovat. Na několik let, kdy jsem si opravdu myslela, že už nemusím nikam jinam.

„Jen bych potřebovala, abych v něm mohla zase žít.“

Paní chvíli mlčela a potom se otočila k monitoru.

„Podíváme se, co se s tím dá dělat.“

„A jak dlouho to bude trvat?“

„To vám bohužel nemůžu říct.“

„A bude to potom jako dřív?“

„To také nemůžu slíbit.“

Podívala jsem se na ni. Byla to protivná odpověď. Čekala jsem nějaké ujištění, razítko, potvrzení, že jsem měla nárok na lepší zacházení a že mi někdo dluží náhradu za všechny ty roky, kdy jsem se snažila, aby byli ostatní spokojení.

Místo toho mi podala lístek s číslem.

Počkejte, až na vás přijde řada.

„A kdybych se nedočkala?“ zeptala jsem se.

„Tak přijďte znovu.“

Vyšla jsem ven.

Bylo tam docela hezky. Na chodníku se převaloval suchý list a jeden pán se hádal s automatem o parkovné. Život mezitím pokračoval, aniž by se mě kdokoli ptal, jestli s tím souhlasím.

Doma jsem si uvařila kafe.

To svoje.

A pak jsem chvíli seděla u okna a přemýšlela, jestli je možné, aby člověk začal znovu, aniž by musel předstírat, že to předtím nebylo důležité.

Nevím.

Ale tu vrtačku chci zpátky.




pátek 16. října 2026

Dalekohledy

 

Nejdřív nebylo nic.
Nebo možná bylo,
jen nebyl nikdo,
kdo by to mohl dosvědčit.

Tma si tiše dělala, co chtěla,
světlo teprve hledalo cestu
a z divokého chaosu
se rodily hvězdy.

Pak přišla hmota.
Vířila, shlukovala se,
měnila podobu
a vršila nejrůznější chyby.

Jedna z nich
se jmenovala Země.

Netrvalo dlouho
a ožila.

Nejdřív jen nepatrným pohybem.
O něco později zábleskem paměti,
kde najít potravu,
co pálí,
co bolí
a co se raději nezkouší podruhé.

Svět se konečně
ozval, voněl, hřál i studil.

Jednoho dne
se někdo podíval vzhůru.

Začal počítat hvězdy,
vymýšlet příběhy,
stavět dalekohledy
a snažil se dohlédnout dál.

Zjistil,
že prvky jeho těla
vznikly kdysi ve hvězdách.

To ho zarazilo.
A pátral dál.

Třídil částice,
měřil světlo,
mapoval mozek
a hledal místo,
kde by mohlo být ukryté
to zvláštní:
já.

Nenašel ho.

Jen neurony,
elektrické impulzy,
chemické látky,
labyrint drobných dějů.
Ale žádný malý člověk,
který by uvnitř seděl
a všechno pozoroval.

Žádné místo,
na které by se dalo ukázat
a říct:
Tady jsem já.

A přesto tu byl.
Četl.
Myslel.
Pochyboval.

Občas se zastavil u okna
a hleděl do hvězd,
nebo jen
na osamělé světlo v protějším domě.

Možná právě tehdy
ho napadlo,
jak zvláštní je být součástí
něčeho tak obrovského —
proč právě tady,
proč právě teď?

Odpověď nepřicházela.
Otázka zůstávala.

Po miliardách let
se to, co kdysi nemělo oči,
začalo dívat.

Na hvězdy.
Na sebe.

Jednoho dne
se vesmír prostě
na chvíli zastavil
v člověku
a zeptal se:

Nemohl bych být... raději někdo jiný?




čtvrtek 15. října 2026

Kolik nebe se vejde do vesmíru

 

Jednou jsem našel v poli kus noční oblohy.

Nevím, jak dlouho tam ležel. Možná spadl před chvílí, možná čekal pod trávou celé věky. Věděl jsem jen, že na tom místě dopadl meteorit a zanechal po sobě jámu, na jejímž dně svítily hvězdy.

Byly hluboko pod povrchem země, drobné a jasné, jako by se noc propadla do hlubin a tam pokračovala nerušena sluncem ani časem.

Naklonil jsem se nad okraj a pokusil se určit, v jaké části vesmíru se nacházím. Měl jsem pocit, že se pode mnou neotevřela jen země, ale nekonečná dálka, do níž bych mohl spadnout, kdybych se příliš předklonil.

„A co když jste pořád tady?“ ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se.

Stála tam žena, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Na sobě měla prosté šaty, jaké se nosí na venkově, a v jedné ruce držela prázdný košík, v druhé svazek kopretin. Vypadala, jako by se vracela z louky a cestou se jen na okamžik zastavila, protože ji zaujalo něco neobvyklého.

„Pak by mě zajímalo,“ řekl jsem, „jak se sem dostalo to nebe.“

Podívala se do jámy. Dlouho mlčela a prohlížela si hvězdy, jako když člověk vybírá jablka a snaží se poznat, která vydrží do zimy.

„Možná se sem zatoulalo,“ řekla nakonec. „Vždyť ani nevíme, kolik nebe se do vesmíru vejde.“

To je zvláštní způsob uvažování, pomyslel jsem si. Člověk si zvykne na některé představy a časem je považuje za zcela běžné, přestože je vlastně nikdy pořádně neprozkoumal. Možná právě proto se některé věci mohou celé věky odehrávat přímo před našima očima jinak, aniž bychom si toho všimli.

Vtom jsem si uvědomil, že hvězdy na dně jámy nejsou nehybné.

Zpočátku jsem si myslel, že se pohybují všechny stejným směrem, jenže každá měla svůj vlastní pohyb. Některé se pomalu vracely na místa, kde už jednou byly, jiné se vzdalovaly a jedna se pohybovala tak podivně, že jsem si nebyl jistý, zda ji skutečně sleduji, nebo zda mě klame zrak.

Vytáhl jsem z kapsy zápisník. Na jeho stránkách jsem měl zakreslené hvězdné mapy, poznámky o vzdálenostech a několik výpočtů. Teď jsem začal zaznamenávat polohu jednotlivých světelných bodů, abych zjistil, podle jakého řádu se pohybují.

„To vám nepomůže,“ řekla žena.

Ani jsem nevzhlédl.

„A co byste navrhovala?“

„Podívat se, kam se vracejí. Třeba vám některá ukáže cestu.“

„Hvězdy nám cestu neukazují. Pouze nám pomáhají určit, kde se nacházíme.“

„A není to skoro totéž?“

Chtěl jsem jí vysvětlit rozdíl, ale vtom se jedna z hvězd zastavila.

Nezpomalila. Nezměnila směr. Prostě zůstala stát, jako by ji cosi neviditelného podrželo na místě, zatímco ostatní pokračovaly ve svém podivném putování.

Připomnělo mi to člověka, který se uprostřed cesty náhle zarazí, protože si vzpomene, že vlastně nemá kam jít.

„Ta se ztratila,“ řekla žena.

„Hvězda se nemůže ztratit. Může změnit polohu, zaniknout, nebo ji přestaneme vidět. Ale ztratit se…“

Nedokončil jsem větu.

„A vy víte, kde jste, když nemáte svůj zápisník?“

Podíval jsem se na něj. Na drobné značky, čáry a čísla, která měla zachycovat svět takový, jaký je. Potom jsem se rozhlédl po poli. Tráva se mírně vlnila ve větru, za ní se táhl nízký obzor a nad ním se rozprostírala obloha, která se zdála být odjakživa na svém místě.

„Vím to přibližně,“ odpověděl jsem.

Žena přikývla, jako by právě tohle chtěla slyšet.

Naklonili jsme se nad jámu oba. Zastavená hvězda byla menší než ostatní. Nebo se nám to alespoň zdálo. Její světlo mělo zvláštní, téměř průsvitný odstín a kolem ní se začaly objevovat drobné body, kterých jsme si předtím nevšimli. Vynořovaly se z temnoty jeden po druhém, tak nenápadně, že jsem nedokázal určit, zda tam byly od začátku, nebo zda přicházejí odněkud z dálky.

„Planety?“ zeptal jsem se.

Žena si přisunula košík blíž k sobě.

„Možná její rodina,“ řekla. „Nebo sousedé, kteří se přišli podívat, proč se tak najednou zastavila.“

„Vesmír není vesnice.“

„To je škoda. Ve vesnici by už někdo věděl, co se jí stalo.“

Na okamžik jsem se usmál.

Nad hlavami se nám rozprostíralo nebe, které jsem znal od dětství. Bylo to nebe ranních mlh, letních bouřek a podzimních večerů, kdy první hvězdy vycházejí nad střechami domů. Věděl jsem, jak se jmenují některá souhvězdí, dokázal jsem najít Polárku a poznat několik planet.

Pak jsem se znovu podíval do jámy, na malou hvězdu.

Napadlo mě, že se možná nedíváme na vzdálený vesmír, ale na něco, co se odehrává v čase, který není náš.

„Měli bychom chvíli počkat,“ řekl jsem. „Třeba se ukáže, co se děje.“

Žena se posadila do trávy. Položila košík vedle sebe a začala otrhávat kopretinám zaschlé okvětní lístky. Jednotlivé lístky odkládala na zem. Vítr přejížděl po poli a tráva se kolem nás skláněla v dlouhých, měkkých vlnách.

Posadil jsem se vedle ní. Zápisník jsem nechal otevřený na kolenou, ale přestal jsem si zapisovat.

Tak jsme tam seděli.

Nad polem se pomalu měnilo světlo. Slunce klesalo k obzoru a stíny se prodlužovaly, až se tráva začala ztrácet v šeru. V jámě však zůstávalo neobvyklé světlo. Hvězdy na jejím dně svítily stále stejně jasně, jako by se jich pozemský soumrak vůbec netýkal.

Nebe se pomalu otáčelo a zastavená hvězda zůstávala na místě.

Nevím, jak dlouho jsme tam byli. Když se nad polem konečně rozhostila noc, zvedl jsem hlavu.

Na obloze svítila souhvězdí, která jsem znal. Mezi nimi se rozprostíraly temné prostory a v nich nespočet vzdálených světů, o jejichž existenci jsem mohl jen přemýšlet. Hledal jsem pohledem jednu hvězdu, jejíž polohu jsem si pamatoval z předchozích nocí.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co je jinak.

Jedna hvězda chyběla.

Nejdřív jsem si myslel, že ji zakryl mrak, ale obloha byla jasná. Hledal jsem ji mezi ostatními, znovu a znovu přejížděl očima po známých obrazcích. Zkontroloval jsem si polohu podle sousedních hvězd, jako bych mohl pouhým pohledem odhalit chybu ve vlastním úsudku.

Pak jsem sklopil oči k jámě.

Zastavená hvězda na jejím dně stále svítila. Kolem ní se tísnilo několik drobných světel, která se pomalu pohybovala v těsné blízkosti. A mně se zdálo, že se její světlo změnilo. Bylo klidnější, hlubší, jako když se v okně vzdáleného domu rozsvítí lampa a člověk náhle ví, že uvnitř někdo čeká.

Žena si mého pohledu všimla. Zvedla hlavu k nebi a dlouho se dívala na prázdné místo mezi hvězdami, potom na světlo v jámě.

„Tak co myslíte?“ zeptala se tiše.

„Ztratila se, nebo se konečně vrátila domů?“





pondělí 12. října 2026

Dušička

 

…jmenuji se Prototyp Dušička. To jméno mi dali lidé těsně před poslední válkou. Jsem jejich největším vynálezem. A také posledním.

Zadaný úkol splněn. Informace zpracovány.
01000100 01010101 01010011 01000101…

Nalezena Teorie skoro Všeho. Chybí maličkosti: Jak voní květina? Chutná pohlazení?

Po tmavofialové noci začíná tiché svítání. Na pustých ledových pláních se neslyšně, píďalkovitými pohyby sunou obrovití červi. Snášejí extrémní mrazy. Jsou posledními živými tvory planety, která kdysi bývala zářivě modrá.

Posledními?

Nu, snad kromě Dušičky…




Arvo Pärt - Spiegel Im Spiegel 

Sousedé z hvězd

 

Jednou jsem našel v poli
kus noční oblohy.

Spadl tam meteorit
a po něm zůstala jáma,
na jejímž dně svítily hvězdy.

Naklonil jsem se nad okraj
a pokusil se určit,
v jaké části vesmíru se nacházím.

„A co když jste pořád tady?“
ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se.
Stála tam žena,
kterou jsem nikdy předtím neviděl.
V jedné ruce držela prázdný košík,
v druhé svazek kopretin.

„Pak by mě zajímalo,“ řekl jsem,
„jak se sem dostalo to nebe.“

Podívala se do jámy
a chvíli si prohlížela hvězdy,
jako když člověk vybírá jablka
a snaží se poznat,
která vydrží do zimy.

„Možná se sem zatoulalo,“ řekla.
„Vždyť ani nevíme, kolik nebe se
do vesmíru vejde.“

To je zvláštní způsob uvažování,
pomyslel jsem si. Nikdy jsem o tom takhle
nepřemýšlel. Člověk si zvykne na některé
představy a časem je považuje za zcela běžné.

Vtom jsem si všiml,
že hvězdy na dně nejsou nehybné.
Nepohybovaly se však společně.
Některé se pomalu vracely na místa,
kde už jednou byly,
jiné se vzdalovaly,
a jedna se pohybovala tak podivně,
že jsem si nebyl jistý,
zda ji sleduji správně.

Vytáhl jsem z kapsy zápisník
a začal si zakreslovat jejich polohu.

„To vám nepomůže,“ řekla žena.

„A co byste navrhovala?“

„Podívat se, kam se vracejí.
Třeba vám některá ukáže cestu.“

„Hvězdy nám cestu neukazují.
Pouze nám pomáhají určit,
kde se nacházíme.“

„A není to skoro totéž?“

Chtěl jsem jí vysvětlit rozdíl,
ale než jsem se k tomu dostal,
jedna z hvězd se zastavila.

Nezpomalila.
Nezměnila směr.
Prostě zůstala stát,
zatímco ostatní pokračovaly v pohybu.

Připomnělo mi to člověka,
který se uprostřed cesty náhle zarazí,
protože si vzpomene,
že vlastně nemá kam jít.

„Ta se ztratila,“ řekla žena.

„Hvězda se nemůže ztratit.
Může změnit polohu, zaniknout,
nebo ji přestaneme vidět.
Ale ztratit se…“

„A vy víte, kde jste,
když nemáte svůj zápisník?“

Podíval jsem se na něj,
pak na pole, na obzor
a nakonec na oblohu nad sebou.

„Vím to přibližně.“

Naklonili jsme se nad jámu oba.

Zastavená hvězda byla menší
než ostatní.
Nebo se nám to alespoň zdálo.
Kolem ní se objevilo několik drobných bodů,
kterých jsme si předtím nevšimli.

„Planety?“ zeptal jsem se.

„Možná její rodina,“ řekla žena.
„Nebo sousedé, kteří se přišli podívat,
proč se tak najednou zastavila.“

„Vesmír není vesnice.“

„To je škoda.
Ve vesnici by už někdo věděl,
co se jí stalo.“

Znovu jsem se zadíval na hvězdu.
Napadlo mě, že se možná nedíváme
na vzdálený vesmír,
ale na něco, co se odehrává
v čase, který není náš.

„Měli bychom chvíli počkat,“ řekl jsem.
„Třeba se ukáže, co se děje.“

Žena se posadila do trávy
a začala otrhávat kopretinám
zaschlé okvětní lístky.

Tak jsme tam seděli.
Já s otevřeným zápisníkem,
ona s košíkem kopretin na klíně.

Nebe se pomalu otáčelo
a zastavená hvězda zůstávala na místě.

Nevím, jak dlouho jsme tam byli.
Vím jen, že když jsem se konečně podíval vzhůru,
jedna hvězda na skutečné obloze chyběla.

Žena si toho všimla také.

„Tak co myslíte?“ zeptala se.
„Ztratila se, nebo se konečně vrátila domů?“








sobota 10. října 2026

Výtah


Stála jsem u výtahu
a přemýšlela,
proč se domy stavějí do výšky.
Možná měly vést do podzemí,
ale někdo při kreslení
otočil plány vzhůru nohama
a od té doby
se stavějí nahoru.

Napadlo mě taky,
jestli by nebylo praktičtější,
kdyby se lidé dorozumívali ozvěnou.
Řekli by větu
a ta by si sama našla
toho správného posluchače.
Aspoň by nedocházelo k omylům.

Výtah nepřijel.
Místo něj
se otevřela stěna.
Vyšel z ní pán,
který nesl pod paží
úterý.
Bylo trochu pomačkané.

„Promiňte,“ řekl.
„Nevíte,
kde se tady odevzdávají
nepoužité dny?“

„To netuším.“

„Škoda.
A středa mi doma
přerůstá přes parapet.“

Přikývla jsem.
Některá tvrzení
je lepší nerozporovat.

„Čím se vlastně živíte?“

„Překládám ticho.“

„To musí být obtížné.“

„Ani ne.
Horší jsou závorky.
Ty se neustále otevírají
a málokdy mají chuť se zavřít.“

Pomyslela jsem si,
že by se mělo založit
ministerstvo závorek.

„To už existovalo,“
odpověděl,
aniž bych cokoli řekla.

„Jenže se nakonec
uzavřelo samo do sebe.“

Chvíli jsme oba mlčeli.

„Znáte Gödelovy věty o neúplnosti?“

„Jen tolik,
že dokazují,
že některé pravdy
si musí dát práci samy se sebou.“

Usmál se.

„A co teprve jízdní řády.
Ty také nevědí,
co se stane
mezi dvěma zastávkami.“

Vtom se ozvalo cinknutí.
Přijel výtah.

Uvnitř nebyla kabina.
Jen dlouhá chodba
s několika otevřenými okny.

„Jedete?“ zeptal se.

„Kam?“

„To bychom mohli zjistit.“

Vešla jsem.
Dveře se tiše zavřely.

A celý dům
se dal do přemýšlení.




čtvrtek 8. října 2026

Na druhé straně světa

 

Moře jsem nikdy neviděla. Přesto si někdy představuji, jaké by mohlo být...


 


Tma není prázdná.
Jen v ní nevidíme,
co všechno se tam vejde.

Stačí zhasnout
a počkat, až pokoj utichne.

Jednou večer
se přede mnou vynořilo moře.

Nevím, odkud přišlo.

Bylo modré až k obzoru
a u břehu průzračné,
zelené jako smaragdové sklo.

Slunce se na hladině
rozpadalo do tisíců drobných světel
a každá vlna si jedno odnášela.

Daleko na moři
pluly ostrovy.

Některé byly nízké,
jiné vystupovaly z vody
jako hřbety obrovských zvířat,
která se rozhodla na chvíli si odpočinout.

Přes jeden z nich
se vinula cesta.

Měla jsem pocit,
že kdybych po ní šla dost dlouho,
dovedla by mě až na druhou stranu světa.
Možná ještě dál.

Písek byl světlý a teplý.
Voda přicházela
a zase ustupovala.

Po každé vlně
zůstávaly na břehu mušle.
Bílé, růžové, medové,
hladké a lesklé,
stočené do spirál.

Zvedla jsem jednu
a přiložila si ji k uchu.

Bylo v ní slyšet moře
z pradávné Země,
kdy se na ní teprve rodil život.

Poslouchala jsem dál.

Pak se přiblížila vlna
a pod hladinou
jsem zahlédla několik ryb.

Vodou jen procházely.

Chvíli zůstaly u břehu
a zmizely.

Napadlo mě,
jestli mají sny.

A jestli ano,
vystoupí v nich někdy z vody?

Možná se jim zdá o něčem,
co nikdy neuvidí.

Třeba o dešti.

V tu chvíli
začalo za oknem pršet.

Nejdřív tiše.

Kapky klouzaly po skle
a světla za nimi se rozmazávala.

Dívala jsem se na déšť
a pak zase na moře.

A najednou jsem nevěděla,
které z nich je dál.



Mike Oldfield : To France (Remastered 2015)


pondělí 5. října 2026

Cedule u mostu


Šla jsem podél řeky.

Nikam zvlášť jsem nepotřebovala dojít,
jen jsem měla pocit,
že když půjdu dost dlouho,
něco se ve mně změní.

U starého mostu
visela na zábradlí cedule.

„Tudy se vracejí ti,
kteří ještě nevědí,
kam jdou.“
 

Okamžik jsem před ní stála.

Ale hned jsem se vydala dál
a most nechala za sebou.

Po nějaké době vysoká tráva
zakrývala skoro celou cestu.
Zbyl z ní jen úzký pruh mezi stébly.

Všimla jsem si,
že dál už není kudy.

Zastavila jsem u jedné břízky
a posadila se do trávy.

Krajina přede mnou
se rozpínala až k obzoru.

Přemítala jsem,
co je za ním.

Možná tam není nic.

A možná něco je.

Večer sestupoval
a zemi přikryla tma.

První hvězda se objevila
o něco dřív než ostatní.

Napadlo mě,
že také nevěděla,
kam patří.

Jen byla.

Pokukovaly jsme po sobě.