Na druhé straně světa

 

Moře jsem nikdy neviděla. Přesto si někdy představuji, jaké by mohlo být...

 

Tma není prázdná.
Jen v ní nevidíme,
co všechno se tam vejde.

Stačí zhasnout
a počkat, až pokoj utichne.

Jednou večer
se přede mnou vynořilo moře.

Nevím, odkud přišlo.

Bylo modré až k obzoru
a u břehu průzračné,
zelené jako smaragdové sklo.

Slunce se na hladině
rozpadalo do tisíců drobných světel
a každá vlna si jedno odnášela.

Daleko na moři
pluly ostrovy.

Některé byly nízké,
jiné vystupovaly z vody
jako hřbety obrovských zvířat,
která se rozhodla na chvíli si odpočinout.

Přes jeden z nich
se vinula cesta.

Měla jsem pocit,
že kdybych po ní šla dost dlouho,
dovedla by mě až na druhou stranu světa.
Možná ještě dál.

Písek byl světlý a teplý.
Voda přicházela
a zase ustupovala.

Po každé vlně
zůstávaly na břehu mušle.
Bílé, růžové, medové,
hladké a lesklé,
stočené do spirál.

Zvedla jsem jednu
a přiložila si ji k uchu.

Bylo v ní slyšet moře
z pradávné Země,
kdy se na ní teprve rodil život.

Poslouchala jsem dál.

Pak se přiblížila vlna
a pod hladinou
jsem zahlédla několik ryb.

Vodou jen procházely.

Chvíli zůstaly u břehu
a zmizely.

Napadlo mě,
jestli mají sny.

A jestli ano,
vystoupí v nich někdy z vody?

Možná se jim zdá o něčem,
co nikdy neuvidí.

Třeba o dešti.

V tu chvíli
začalo za oknem pršet.

Nejdřív tiše.

Kapky klouzaly po skle
a světla za nimi se rozmazávala.

Dívala jsem se na déšť
a pak zase na moře.

A najednou jsem nevěděla,
které z nich je dál.

Mike Oldfield : To France (Remastered 2015)