Sousedé z hvězd

 

Jednou jsem našel v poli
kus noční oblohy.

Spadl tam meteorit
a po něm zůstala jáma,
na jejímž dně svítily hvězdy.

Naklonil jsem se nad okraj
a pokusil se určit,
v jaké části vesmíru se nacházím.

„A co když jste pořád tady?“
ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se.
Stála tam žena,
kterou jsem nikdy předtím neviděl.
V jedné ruce držela prázdný košík,
v druhé svazek kopretin.

„Pak by mě zajímalo,“ řekl jsem,
„jak se sem dostalo to nebe.“

Podívala se do jámy
a chvíli si prohlížela hvězdy,
jako když člověk vybírá jablka
a snaží se poznat,
která vydrží do zimy.

„Možná se sem zatoulalo,“ řekla.
„Vždyť ani nevíme, kolik nebe se
do vesmíru vejde.“

To je zvláštní způsob uvažování,
pomyslel jsem si. Nikdy jsem o tom takhle
nepřemýšlel. Člověk si zvykne na některé
představy a časem je považuje za zcela běžné.

Vtom jsem si všiml,
že hvězdy na dně nejsou nehybné.
Nepohybovaly se však společně.
Některé se pomalu vracely na místa,
kde už jednou byly,
jiné se vzdalovaly,
a jedna se pohybovala tak podivně,
že jsem si nebyl jistý,
zda ji sleduji správně.

Vytáhl jsem z kapsy zápisník
a začal si zakreslovat jejich polohu.

„To vám nepomůže,“ řekla žena.

„A co byste navrhovala?“

„Podívat se, kam se vracejí.
Třeba vám některá ukáže cestu.“

„Hvězdy nám cestu neukazují.
Pouze nám pomáhají určit,
kde se nacházíme.“

„A není to skoro totéž?“

Chtěl jsem jí vysvětlit rozdíl,
ale než jsem se k tomu dostal,
jedna z hvězd se zastavila.

Nezpomalila.
Nezměnila směr.
Prostě zůstala stát,
zatímco ostatní pokračovaly v pohybu.

Připomnělo mi to člověka,
který se uprostřed cesty náhle zarazí,
protože si vzpomene,
že vlastně nemá kam jít.

„Ta se ztratila,“ řekla žena.

„Hvězda se nemůže ztratit.
Může změnit polohu, zaniknout,
nebo ji přestaneme vidět.
Ale ztratit se…“

„A vy víte, kde jste,
když nemáte svůj zápisník?“

Podíval jsem se na něj,
pak na pole, na obzor
a nakonec na oblohu nad sebou.

„Vím to přibližně.“

Naklonili jsme se nad jámu oba.

Zastavená hvězda byla menší
než ostatní.
Nebo se nám to alespoň zdálo.
Kolem ní se objevilo několik drobných bodů,
kterých jsme si předtím nevšimli.

„Planety?“ zeptal jsem se.

„Možná její rodina,“ řekla žena.
„Nebo sousedé, kteří se přišli podívat,
proč se tak najednou zastavila.“

„Vesmír není vesnice.“

„To je škoda.
Ve vesnici by už někdo věděl,
co se jí stalo.“

Znovu jsem se zadíval na hvězdu.
Napadlo mě, že se možná nedíváme
na vzdálený vesmír,
ale na něco, co se odehrává
v čase, který není náš.

„Měli bychom chvíli počkat,“ řekl jsem.
„Třeba se ukáže, co se děje.“

Žena se posadila do trávy
a začala otrhávat kopretinám
zaschlé okvětní lístky.

Tak jsme tam seděli.
Já s otevřeným zápisníkem,
ona s košíkem kopretin na klíně.

Nebe se pomalu otáčelo
a zastavená hvězda zůstávala na místě.

Nevím, jak dlouho jsme tam byli.
Vím jen, že když jsem se konečně podíval vzhůru,
jedna hvězda na skutečné obloze chyběla.

Žena si toho všimla také.

„Tak co myslíte?“ zeptala se.
„Ztratila se, nebo se konečně vrátila domů?“