Strunoví

Čas propůjčený k žití.

Kráčím a vlastně nevím, kam.

Beztvará mlha, pomalé bubnování.

Provazový most tenký jako vlas

    nebo z pianina strunoví.

Pod ním město bez tváří.

Údolí již navždy slepých iluzí

v temnotách.

I měsíc má dnes krátery

od těžkých kapek z řas.

Ani slunce svit a zář

  nejsou nekonečné.

Proč pátrám po nedosažitelném?

Pro nejkrásnější něhu z něh,

  toužím v propůjčeném čase milovat
_