Na zastávce

Po kotníky zabořená do žulových kostek jako strom,
nohy jako kořeny, šaty v barvě hlíny.
Slunce bíle žhne
a zmrzlinář pod lípami tvaruje siluety polární krajiny,
pistáciové lišejníky, mrazovou poušť vanilky, iglú z kokosových vloček.
V sousedství v rohlíku párky bez střívek.
Nad převislým muškátem protějšího okna mžourají kočičí oči.
V propadlišti ulice s halasným skřípotem projíždí čas,
neviditelný,
jednou před a vzápětí potom.
Tu a tam lidé, skloněni nad mobily v písmenkové džungli zpráv,
slova kroutí hlasy,
fráze s prosvítající pravdou alabastrových soch.
Nevyřčené nesplněné ideály.
Kamenné město bez mamutů s všudypřítomnou sítí.
Realita zasunutá do stojaté nečinnosti.

       Tramvaj přijíždí, mohu jet

                           
                                                                 jinam... ?

_