Až za konečky prstů

Dívka stála uvolněně, ruce rozhozené
jako rozbitá hračka, a sála
paprsky rezavého slunce.
I teď si přála jasně vidět kolem sebe.

Věděla,
že život ve skutečnosti je velká nesnáz,
neustálé polo objetí,
chladné, i láskyplné až za konečky prstů,
žádané i obávané,
světla, stíny,
před čím by bylo lépe uniknout trhlinou v jsoucnu...
      Nestačí jen jít stále stejnými směry,
      kdy jeden vede k výšinám,
      druhý až ke dnu snesitelnosti.

A není nikoho a není nikdo, kdo by běžel vstříc.

Lidské nitro nelze zachytit žádnými vzorci,
       cosi nás ujařmuje,
       cosi nám chybí,
přitom nevíme přesně co,
když hlubinně bytostná úzkost proráží přes všechny úsměvy.

Dívka se otočila,
jako ze skla pod rezavým sluncem se rozpustila,
to, co z ní zůstalo, křišťálově průhledné vločky, vítr rozvál...
 
 
Hvězdné nebe se nepohnulo.


                                                                                                          _