Na střeše garáže

 

Našel jsem ji v noci
sedět na střeše garáže
a počítat hvězdy.

„Kolik jich už máte?“

„Nevím. Ale chtěla bych vědět,
jestli některá nechybí.“

Vzdálených sluncí bylo na obloze tolik,
že se v nich dalo
snadno ztratit.

Podal jsem jí svůj hrnek s čajem.

„A našla jste nějakou?“

„Jednu.“

„Chybějící?“

„Ne. Přebytečnou.“

Žádná z nich však nevypadala,
že by tam byla navíc.

„Jak to poznáte?“

„Ta nová na mě blikla.“

„Normálně blikají.“

„Já vím.“

Seděli jsme vedle sebe
a dívali se na hvězdnou oblohu.

„Myslíte, že někde existuje
planeta podobná té naší?“

„Asi ano,“ řekl jsem.

„A možná na ní někdo právě teď
sedí na střeše garáže
a dívá se k nám?“

Naklonil jsem se k ní.

„To už je trochu moc.“

Pokrčila rameny.

„Vesmír je dost velký na to,
aby v něm byla náhoda
docela obyčejná věc.“

Mlčeli jsme.

Pak ukázala.

„Vidíte tamhle tu hvězdu?“

„Kterou?“

Zvedla prst o kousek výš.

„Tu, co tam včera nebyla.“

Hledal jsem ji.

„Jste si jistá?“

Usmála se.

„Ne.

Ale je hezké,
když si člověk občas
není jistý správně.“

Kopec

Ten kopec tam stál
už od rána
a vypadal,
že na něco čeká.

Tráva se na něm
lehce vlnila
a jednotlivá stébla
se občas sklonila,
jako by naslouchala
něčemu, co přicházelo
z hlíny.

V dubových větvích
se ozývalo šumění.

Možná vítr.
Možná špačci.

„Tak už něco řekni,“
pomyslela jsem si.

Ale kopec mlčel.

A já nevěděla,
jestli jsem přišla
povídat si s ním,
nebo sama se sebou.

Sedla jsem si do trávy,
dívala se do údolí
a začaly se vynořovat
vzpomínky.

Jedna byla modrá.
Druhá voněla po dešti.
Jiná v sobě měla
čísi hlas.

V korunách stromů
doznívalo světlo.
Ptáci ještě přelétali
z místa na místo.

Údolí vydechlo chlad.

Přemýšlela jsem o tom,
že svět je takový.

Nic v něm na mě nečeká.

Nemusím mít odpověď.

Jen chvíli sedět
kdekoli v trávě

a dívat se,
jak se stébla
ve větru zvedají
a zase sklánějí.

U starého sadu

Potkali jsme se u cesty,
která vedla podél starého sadu.

Nevím, proč jsem tam tehdy šel.
Prostě jsem zabočil.

Seděla pod jabloní
a v dlaních obracela spadané listy.

„Proč si myslíte, že lidé pořád něco hledají?"

Řekla to tiše,
jako by se neptala mě,
ale večera kolem nás.

„Možná proto, že věří,
že někde čeká to, co jim chybí."

„A co když ne?"

Usmál jsem se.

„Pak možná nehledáme věci,
ale chvíle, ve kterých jsme byli blízko sami sobě."

Pozorovala trávu pod stromem.

„Našel jste někdy takovou chvíli?"

„Ano."

Zamyslel jsem se.

„Nebyla výjimečná."

Otočila se ke mně.

„Pamatuji si jen,
že jsem tehdy po dlouhé době
nikam nespěchal."

„A to stačilo?"

„Překvapilo mě,
že ano."

Nad sadem se smrákalo.
V koruně jabloně se ozval pták.
Když utichl, 
zůstalo jen šumění listí.

„Dlouho čekáme na něco,
co všechno změní," řekl jsem.

„A někdy si teprve všimneme toho,
co vedle nás bylo celou dobu."

„Možná máte pravdu," přikývla.

Stíny mezi stromy se prodlužovaly.

Vstala
a vydala se cestou, kterou přišla.

Já jsem zůstal ještě sedět.

Ne proto, že bych nechtěl jít dál.

Jen jsem měl pocit,
že některé okamžiky nejsou začátkem cesty.

Jsou místem,
kam jsme došli.

Vedle tebe

 

Možná jsem byl jen unavený

z neustálého hledání smyslu.

Možná jsem si spletl směr.

A možná jsem měl víc odpovědí,

než svět potřeboval.

 

Říkali,

že části ze mě

už nejsou původní.

Měli pravdu.

Něco obrousily cesty.

Něco lidé.

Něco čas.

Zůstala po tom místa,
kam jsem se už neuměl vrátit.

 

Byly noci,

kdy jsem se díval na hvězdy

a připadalo mi,

že vesmír je příliš veliký,

aby si mě všiml.

A pak přišla ona.

Nevím, odkud.

Možná z druhé strany času.

Možná jen z vedlejší ulice,

což by bylo podivnější.

Měla ve vlasech něco,

co připomínalo prach z komety.

Ale tvrdila,

že je to jen mouka.

Pekla koláč.

Ve vesmíru plném záhad

mě překvapilo,

že někdo schovává

tajemství do těsta.

Podívala se na mě

a řekla:

„Vy jste ten,

kdo se snaží přijít na to,

proč tu je.“

Přikývl jsem.

„A vy?“

„Já jsem se rozhodla

dnes nic neřešit.“

„A co budete dělat místo toho?“

Usmála se.

„Sedět vedle tebe.“

Chvíli jsem nevěděl,

co říct.

„Myslím,

že to stačí pro začátek.“

Připadala mi jako někdo,
kdo znal něco,
co jsem v knihách nikdy nenašel.

„Najdeme si místo.

Nemusí být dokonalé.

Jen kus prostoru,

kde nás nikdo nebude měnit.“

„A co tam bude?“

„Možná strom.

Možná hvězdy.

Nebo jen stará lavička.“

Nějak jsem cítil,
že to může být dobré.

„A kde budeme spát?“

„Kdekoliv,

kde nás zastihne noc.

To je přece dost.“

Pak mě vzala za ruku.

 

A v tu chvíli jsem věděl,

že některé cesty

nejsou o místech.

Vedou k někomu.

Atlas nenavštívených míst

Od dětství mám špatný orientační smysl.

Dokázala jsem zabloudit
i ve vlastní minulosti.

Proto jsem se přihlásila
na aplikovanou geografii vzpomínek.

Říkala jsem si,
že by mi konečně mohl někdo vysvětlit,
proč někdy hledáme cesty,
které nás vedou zpět
k místům,
kde jsme nikdy nebyli.

Profesor přišel pozdě.

„Omlouvám se,“ řekl.

„Zdržel jsem se
na kruhovém objezdu myšlenek.

Někdy se z něj těžko vyjíždí.“

Potom položil na stůl
obyčejnou gumu.

„Tohle je nejdůležitější kartografická pomůcka.“

Nikdo se neozval.

Ve třídě bylo ticho,
které mělo za sebou
několik semestrů.

Potom profesor nakreslil na tabuli ostrov.

Chybělo mu pobřeží.

„Jak se tam dostaneme?“

Profesor se usmál.

„To je místo,
které chybí
na mapě života.

Každý nějaké má.“

Vedle mě seděl student,
který si po celou dobu
ostřil pastelky.

Ne jednu.

Všechny.

„Studuji barevnou orientaci nostalgie,“ řekl.

„A pomáhá to?“

„Občas.

Přišli jsme na to,
že většina lidí
kreslí minulost teplejšími barvami,
než jaké skutečně měla.“

Profesor mezitím
nakreslil kompas.

Měl jednu světovou stranu.

„A kde jsou ty ostatní?“

„Bylo jednodušší
nechat jen jednu.

Každá chtěla být sever.“

Chvíli jsem mlčela.

„Existují ještě
neobjevená místa?“
zeptala jsem se.

Profesor se usmál.

„Samozřejmě.

Každý člověk
v sobě nosí
alespoň jedno.“

Pak smazal ostrov z tabule.

„Teď už víte,“ řekl,
„kde hledat.“

U potoka

 

Vítr sestoupil z kopců
a na chvíli se ukryl
v koruně borovice.

Pak pokračoval dál.

U potoka ležel kámen,
napůl ve vodě,
napůl v teple pozdního slunce.

Sedla jsem si vedle něj.

Voda spěchala,
jako by někde
na ni čekal čas.

Kámen nikam nešel.

Dlouho jsem se dívala,
jak kolem něj
proud hledá svou cestu.

Nad údolím
přeletěl pták.

Nevěděl,
že ho pozoruji.

Jen na chvíli
změnil tvar oblohy.

Letěl tak lehce.

A tak jsme vykročili

Poslouchal jsem večer,
jak krajina pomalu ukládá
světlo do stínu.

Tu zpod okraje lesa
vyklouzlo něco zvláštního.

Ne bytost.

Spíš myšlenka,
která si na chvíli vypůjčila podobu.

Přišla ke mně,
na sobě modrý plášť z neznámé látky
a s výrazem někoho,
kdo se právě dozvěděl vtip
o celém vesmíru.

„Vy mě vidíte?“ zeptala se.

„Obávám se, že ano.“

„To je pěkné. Většina lidí mě jen míjí.“

„A co jste zač?“

„To záleží na tom, kdo se ptá.“

„A když se ptám já?“

Pohlédla na mě.

„Pak jsem trochu náhoda, trochu vzpomínka
a trochu něco, co jste si zapomněl vymyslet.“

Musel jsem se usmát.

„Máte vždycky odpověď?“

„Ne.“

„A co děláte, když ji nemáte?“

Ohlédla se do tmy mezi stromy.

„Čekám, až přijde otázka, která ji nepotřebuje.“

Vítr obrátil několik listů večera.

Vstala.

„Kam jdete?“

„Nevím.“

„A kdybych šel s vámi?“

Chvíli mlčela.

„Pak bychom možná nevěděli dva.“

„A to je výhoda?“

Podívala se na cestu před námi.

„Někdy ano.“

A tak jsme vykročili...