A tak jsme vykročili

Poslouchal jsem večer,
jak krajina pomalu ukládá
světlo do stínu.

Tu zpod okraje lesa
vyklouzlo něco zvláštního.

Ne bytost.

Spíš myšlenka,
která si na chvíli vypůjčila podobu.

Přišla ke mně,
na sobě modrý plášť z neznámé látky
a s výrazem někoho,
kdo se právě dozvěděl vtip
o celém vesmíru.

„Vy mě vidíte?“ zeptala se.

„Obávám se, že ano.“

„To je pěkné. Většina lidí mě jen míjí.“

„A co jste zač?“

„To záleží na tom, kdo se ptá.“

„A když se ptám já?“

Pohlédla na mě.

„Pak jsem trochu náhoda, trochu vzpomínka
a trochu něco, co jste si zapomněl vymyslet.“

Musel jsem se usmát.

„Máte vždycky odpověď?“

„Ne.“

„A co děláte, když ji nemáte?“

Ohlédla se do tmy mezi stromy.

„Čekám, až přijde otázka, která ji nepotřebuje.“

Vítr obrátil několik listů večera.

Vstala.

„Kam jdete?“

„Nevím.“

„A kdybych šel s vámi?“

Chvíli mlčela.

„Pak bychom možná nevěděli dva.“

„A to je výhoda?“

Podívala se na cestu před námi.

„Někdy ano.“

A tak jsme vykročili...