Atlas nenavštívených míst

Od dětství mám špatný orientační smysl.

Dokázala jsem zabloudit
i ve vlastní minulosti.

Proto jsem se přihlásila
na aplikovanou geografii vzpomínek.

Říkala jsem si,
že by mi konečně mohl někdo vysvětlit,
proč někdy hledáme cesty,
které nás vedou zpět
k místům,
kde jsme nikdy nebyli.

Profesor přišel pozdě.

„Omlouvám se,“ řekl.

„Zdržel jsem se
na kruhovém objezdu myšlenek.

Někdy se z něj těžko vyjíždí.“

Potom položil na stůl
obyčejnou gumu.

„Tohle je nejdůležitější kartografická pomůcka.“

Nikdo se neozval.

Ve třídě bylo ticho,
které mělo za sebou
několik semestrů.

Potom profesor nakreslil na tabuli ostrov.

Chybělo mu pobřeží.

„Jak se tam dostaneme?“

Profesor se usmál.

„To je místo,
které chybí
na mapě života.

Každý nějaké má.“

Vedle mě seděl student,
který si po celou dobu
ostřil pastelky.

Ne jednu.

Všechny.

„Studuji barevnou orientaci nostalgie,“ řekl.

„A pomáhá to?“

„Občas.

Přišli jsme na to,
že většina lidí
kreslí minulost teplejšími barvami,
než jaké skutečně měla.“

Profesor mezitím
nakreslil kompas.

Měl jednu světovou stranu.

„A kde jsou ty ostatní?“

„Bylo jednodušší
nechat jen jednu.

Každá chtěla být sever.“

Chvíli jsem mlčela.

„Existují ještě
neobjevená místa?“
zeptala jsem se.

Profesor se usmál.

„Samozřejmě.

Každý člověk
v sobě nosí
alespoň jedno.“

Pak smazal ostrov z tabule.

„Teď už víte,“ řekl,
„kde hledat.“