Přicházíš

 

Odněkud z míst,

kam nedohlédne ani vzpomínka,

přicházíš.

S tichem,

které umí otevírat blízkost.

Nevstoupíš.

Jen se nepatrně nakloní svět,

aby ti udělal místo.

Ve vzduchu cosi neviditelného

se znovu učí dýchat.

A najednou vím, 

že jsem celou dobu čekala

právě na tebe.

Jsi tu,

můj příteli.

O schod výš

 

Dnes ráno byly schody o jeden schod delší. Poznala jsem to podle toho, že jsem se zastavila na místě, kde jsem se nikdy předtím nezastavila.

Na posledním schodu seděl. Vedle sebe měl papírový sáček.

„Co v něm máte?“

„Všechna ta málem.“

„Jaká?“

„Málem jsem ti zavolal. Málem jsem zůstal. Málem jsem to řekl. Málem jsem se vrátil.“

„Je jich tolik?“

Usmál se.

Posadila jsem se vedle něj. 

Jedno málem tiše vyklouzlo ze sáčku, kutálelo se po schodech a cestou se proměnilo v někdy příště.

Dlouho jsme se za ním dívali.

Pak mi podal sáček.

„Podržte ho chvilku.“

„Kam jdete?“

„Jen o schod výš,“ řekl. „Podívat se, jestli tam nezačíná zítřek.“

Otevřené okno

 

Vyndala jsem z kapsy včerejší pondělí
a položila je na parapet
vedle sbírky nepoužitých ozvěn.

Na dnešním seznamu stálo:

přesadit sever
do většího květináče,

narovnat stín,
který se cestou domů
někde pomačkal,

schovat vítr,
aby se večer
neztratil.

Mimochodem,

ticho je velmi společenské.
Jen nemluví s každým.

Když si vás oblíbí,
chodí za vámi
i tam,
kde je příliš mnoho lidí.

Zrovna když jsem o tom přemýšlela,
potkala jsem přítele.

Kráčel pomalu
a v náručí nesl sklenici.

„Co to neseš?“ zeptala jsem se.

„Zítřejší ráno,“ odpověděl.

„Je ještě křehké.“

„A proč je ve sklenici?“

„Aby se cestou nerozlilo.“

„To je rozumné,“ řekla jsem,

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé.

„Víš,“ řekl po chvíli,
„možná se mýlíme,
když si myslíme,
že svět drží pohromadě zákony.“

„A čím tedy?“ zeptala jsem se.

„Drobnými ohledy.“

I podzim se do krajiny
nevlévá naráz,
ale pomalu prosakuje.

Chvíli jsme stáli.

Zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev.

Od té doby
nechávám
okno otevřené.

Snad... kdyby ses vrátil dříve.

Pampeliška

Uprostřed štěrkové cesty

vyrostla pampeliška.

Místo si nevybrala zrovna moudře.

Kolem projížděla kola.

Lidé.

Kočárky.

Pes od sousedů.

A přesto tam stála.

Žlutá.

Neodbytná.

Veselá.

Jako by o všech těch potížích

vůbec nevěděla.

Nebo věděla.

A rozhodla se,

že jí za to nestojí.

Vlčí máky

Vlčí máky stály u cesty,

jako kapky krve,
které si léto zapomnělo setřít z dlaní.

Tráva kolem nich pomalu šedla únavou.

Den byl dlouhý.

Vzduch měl chuť prachu
a vzdálených polí.

Nad příkopem se vznášela průsvitná vlákna.

Snad z pavučin.

Snad z myšlenky,
která se nechtěla usadit.

Červené květy se lehce chvěly.

Ne větrem.

Něco šeptaly.

A najednou jsem měla pocit,
že jsou velmi samy.

Ne opuštěné.

Jen oddělené.

Ostrovy,
které se každou noc
tajně přibližují k sobě pod hladinou.

Nad krajinou plula tenká záclona tepla.

V dálce se třpytily střechy.

Svět mi připadal
namalovaný na skle,
za kterým někdo tiše dýchá.

Šla jsem dál.

Máky zůstaly u cesty.

Ještě dlouho jsem cítila,
že krajina se za mnou dívá.

Osamělý modřín

Na stráni osamělý modřín
a pod ním stará studánka.

Podzim si přelévá světlo z dlaně do dlaně
a dělá to pomalu,
jako by se bál něco rozlít.

Některé dny voní po jablkách,
jiné po mokrém listí,
a všechny se nakonec ukládají
do stejné zásuvky paměti.

Pamatuj si mě.

Tu stojí kámen,
opatrovník svahu,
jenž celé roky nehnutě sleduje,
jak se krajina mění.

Šípkové keře zapalují drobné ohně
na okrajích mezí
a vrány přenášejí nebe
z jednoho pole na druhé.

Nad remízkem se loudají mraky,
jako hospodáři cestou domů.

A já přemýšlím o tom,
co jsem ztratila,

pak o tom,
co nacházím,
ale zdráhám se uvěřit.

Odpovědi se schovávají
jako zajíci ve vojtěšce.

Má vítr paměť?

Vrací se přece
na stejná místa –
k oplocenkám,
ke starým hrušním,
i k rozpadlým stodolám.

Krajina si neláme hlavu s budoucností:

rozbahní se,
zmrzne,
rozkvete,
a pokaždé začne znovu.

Mně zůstává ticho,
které se dá na okamžik nabrat do dlaní,

ale nejde ho odložit,

a všechno, co bylo,
se vrací jen tak,

jako dech,
který zapomněl, že patří tělu...

Telátka od napajedla

 

Na návrší kamenná zídka, za ní pastvina.

Září si pomalu rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě,
až člověka napadne,
že moudrost nepotřebuje vysvětlení.

Stéblo se chvěje
mezi dvěma poryvy větru

a šípky rozvěšují po křovinách červené lampiony,
stráň si protahuje záda po horkém odpoledni
a havrani přelévají oblohu
z pole do pole.

Nad lesem se převalují oblaka
kulatá jako myšlenky,
které nikam nespěchají.

Noc si přitahuje okraje krajin.

Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,
pak o těch
které šly samy skrze nás.

Jistoty se rozcházejí po jedné,
jako telátka od napajedla.

Má soumrak dlaně?

Když přichází,
dotýká se všeho stejně,
starých pařezů,
kopřiv
i kamenů vyoraných z hlíny.

Krajina nezná zdvořilé chování:

roste,
uschne,
vrací se
a nikomu se neomlouvá

Nosíš mi v kapsách semena bodláků.

Já tobě ticho,
co zůstává na rukou
po dotyku mechu.