Osamělý modřín

Na stráni osamělý modřín a pod ním stará studánka

Podzim si přelévá světlo z dlaně do dlaně
a dělá to pomalu,
jako by se bál něco rozlít

některé dny voní po jablkách,
jiné po mokrém listí,
a všechny se nakonec ukládají
do stejné zásuvky paměti

pamatuj si mě

tu stojí kámen –
opatrovník svahu,
jenž celé roky nehnutě sleduje,
jak se krajina mění a přetváří

a šípkové keře zapalují drobné ohně
na okrajích mezí, kde tráva řídne,
a vrány přenášejí večer
z jednoho pole na druhé

nad remízkem se loudají mraky,
těžké a zamyšlené,
jako hospodáři cestou domů

noc pomalu přivírá víčka luk

a já přemýšlím o tom,
co člověk ztratí,
aby mohl něco najít

pak o tom,
co najde,
a stejně tomu neumí uvěřit

odpovědi se schovávají

jako zajíci ve vojtěšce

má vítr paměť?

vrací se přece
na stejná místa –
k oplocenkám,
ke starým hrušním
i k rozpadlým stodolám

krajina si neláme hlavu s budoucností

rozbahní se,
zmrzne,
rozkvete
a pokaždé začne znovu

a mně zůstává ticho

které se dá na okamžik nabrat do dlaní,
ale nejde si ho odnést domů

a všechno, co bylo,
se vrací jen tak

jako dech,
který zapomněl, že patří tělu...