Telátka od napajedla

 

Na návrší kamenná zídka, za ní pastvina.

Září si pomalu rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě,
až člověka napadne,
že moudrost nepotřebuje vysvětlení.

Stéblo se chvěje
mezi dvěma poryvy větru

a šípky rozvěšují po křovinách červené lampiony,
stráň si protahuje záda po horkém odpoledni
a havrani přelévají oblohu
z pole do pole.

Nad lesem se převalují oblaka
kulatá jako myšlenky,
které nikam nespěchají.

Noc si přitahuje okraje krajin.

Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,
pak o těch
které šly samy skrze nás.

Jistoty se rozcházejí po jedné,
jako telátka od napajedla.

Má soumrak dlaně?

Když přichází,
dotýká se všeho stejně,
starých pařezů,
kopřiv
i kamenů vyoraných z hlíny.

Krajina nezná zdvořilé chování:

roste,
uschne,
vrací se
a nikomu se neomlouvá

Nosíš mi v kapsách semena bodláků.

Já tobě ticho,
co zůstává na rukou
po dotyku mechu.