Dumky

Tohle je místo rozechvělých stébel orobince,
po nichž se spouští večerní slunce.
Stojím bosa, oplácaná blátem, země 
mi drápy rozdírá krev.
Ztrácím se, všechno mé světlo,
vdech za vdechem.
A ptáci, co si snad přáli vzlétnout?
drobná tělíčka beztížně klesají oknem vesmíru
na křídlech 
bílých jako sůl...

... jsem víc než 
závislost,

mentální bludiště,

peklo i ticho!

_

https://www.youtube.com/watch?v=4dXz0Csfmsc

Brahms Op.116 no.2- Gilels

Golce

Ač v ni nevěřil, hledal 
pravdu,
shromažďoval fakta jako peří z polštáře rozpáraného ve větru.
Prošel rok bez jara 
a večer klečí pokora i naděje na jednom koleně.

Analytická část jeho mysli, ten

slabý, klidný hlas,
celou dobu ho sledovala, a teď,
přehrávala mu všechna rozhodnutí,

vše, co udělal,
v dané chvíli se zdálo  smysluplné,
srozumitelné

Kdesi během akce ale cosi ztratil__

celou délku okamžiku být blíž, rozkrývat něhu
 existence

  

_

https://www.youtube.com/watch?v=j8e0fBlvEMQ
Hélène Grimaud – Mozart: Piano Concerto No. 23: II. Adagio

Pocity

Jaké je vyslovit své opravdové pocity?


Rozštěpené slunce na obloze,
a v přízemních mlhách věčné otázky,
soucit, přátelství, štěstí, 


slova jako užovky,
i všudypřítomné nanic,
pod tíhou marnosti
větví se, bují__ 


A touha jít,
brodit se mimo vymezení,
dopustit dobré, na mžik uvěřit, 
 
žít život, 


ne přelstít...

_

Mlčení

znám slovo i mlčení,
jako když vhodím kámen do studny,
neslyším šplouchnutí


... a někde v mý hlavě, za tou oprýsknutou zdí,
proletí čmelák, vítr šustí po poli,
skleněné hvězdy plují po nebi,
a celý lidský svět...


ztrácím se,
ztrácím,
v tichu rozčeřených hladin,
na špičce nosu promlčený sen...

Tiše po větru

Jsou tisíce cest a tisíce stezek,

a nikdo dosud jimi neprošel,

jsou tisíce skrytých ostrovů života.

Nehledám klid, toužím po volnosti,

dosyta chutnat myšlenky,

doušky světla i tmy,

a hlavně... hlavně zapomenout__

zamést hloubku lesa,

rozorat zemi,

obejmout.

          

                                                                                 

Pak někde něco by se mělo zachvět,

jak včela

do květu ponořená,

do krve když vpíjí se duha,

a hvězda s hvězdou mlčky šeptá...      

O srdci__?

Bim bam bim_

Hlahol prastarého zvonu
stokrát tisíckrát,
kdesi uvnitř těla rozezněl bytí,
všechnu pýchu spláchl, i tu co se jen tak tváří,
všechnu ubohou minulost, chlupatou jako strach,
štěstí že člověk zhltne hlas,
zas
vzrušil iluze o lásce a smrti

je možné jít znovu pěšinou naděje?
kde vzduch je čistý, slunce zlaté, tráva hebce jemná
voní hvězdy
kde v zimě padají sněhové vločky
smutky bílým tichem přikrývaj'

kolem namyšlených skal
bez i té nejmenší předtuchy o propasti

Někdy se do nich propadám...

Za oknem

Všechno zlato podzimu
    přízemní vítr rozfoukává,
    sukně se lehce vzdouvá,
    na nártu uvízl žlutý list.
    -
    Prstem maluji ve vzduchu křídla,
    prostorem krouží
    po nekonečnici barevných dní.
    Letím!
    od tebe ke mně
    a znovu zpět,
    sedám si na parapet,
    klátím nohama,
    cítím se dobře.
    A proč bych neměla?
    Za oknem
    tvář
    oči
    dlaň
    dech...

Být šťastná, co to znamená?

_

https://www.youtube.com/watch?v=pXRviuL6vMY
twenty one pilots: Stressed Out