Bytí v prostoru

 
Hluboko ve mně,
tak nějak lidsky,
malý vesmír...

Cosi kolem tančí,
tajemství, samý slib,
vidina země, k níž
nelze dorazit, svatá,
svrchovaná,
světlo v temnotách...

... a já po starých cestách šlapu starý prach,

v rytmu srdce bije
nahá tma...

__

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=PfJnCOHEAgo
Helen Jane Long: Eclipse

Kdo jsme? Kam jdeme?

 ........... Dzin!
 

 

a? - Á!  Já!
y?...... ty?  Ó, hahaha! Pff!!... E?... 
Ťup-ťup, ťup.
Ňuf...     (doteky)
No né, ech, heh!
.
.
Auuu... Jdižiž!

Ťap šun, ťap šun, ťap... šun.... ťa a...p__

Ups! Tssssssssssssssss................. 

 

                   zůstal jen stín
                   pod hvězdami...
                  

                                                                              


                                                                              

__

https://www.youtube.com/watch?v=aO5fLLHj55k
Schubert's Fantasy in F minor, Piano 4-Hands, D940

Podziměnky

 

  S přezrálým listím se k zemi snáší zvlhlý  
  podzim
  z komína vine se holubí kouř
  toulavý vítr šramotí pod okny
  zrezivěle v pantech  dveře
  zaskřípou
  světnice voní skořicí s jablky
  a z včelího vosku plamenem
  tu hledám
  tišinu
  nikoliv takovou v níž mě den zanechá

  dosud neposkvrněnou

  v šepotu hlasů zaklíněnou...  

     

Spirituál kvintet - podzimní 

Stmívá se v rákosí

V mezerách mezi mraky, zvonivě šumivé
údery křídel.
Pak šplouch a cák,
z rybníka za návsí
křik divokých kachen:

Reb kvak kvak!

Stmívá se v rákosí.
Padá podzimní chlad.

~

 

 
Jsem panožka stélky,
zlomek světa,
způsob, jak také žít...

 

Helen Jane Long, Outside

Aviatická

Kdybychom byli předurčeni k plazení po zemi
tváří dolů,
nic bychom o hvězdách nevěděli,

že jejich lampy hoří a rozsvěcují vysokou oblohu
(než za vsí zazní polnice kohoutů),

a kdybychom se plahočili v jílu a v temnotách (k nezrozenému zítřku),
s každým příchozím podzimem pokryl by prach myšlenky na hloubku
tloušťky listu...

 

 

Helen Jane Long - Through The Dark

 

Uvěřit (2)

Některé dny ztrácejí své zářivé barvy,
a purpurové sféry ani spadané hvězdy se nedají rozpoznat,
jejich zbylý třpyt už nikomu
nepatří_

     Chybí mi vůně květin...
setkání mimo vymezení,
kdy najednou vše rozpuká,
dobré i zlé,
živorodé...  

Koho chce přelstít lidská touha?

Zpoza času,
do prostoru,
potajmu,
prosmýklo ticho,
jako když teče vesmír, jsme sami,
chceme být sami,
když se mýlíme,
a já
nevěděla...  

Pohlédni.
Sáhni.
Mám strach,
o nás, 
otisky snů, co nestihl smýt noční déšť,
a vůbec se nesnažím předstírat, že 
nasáklých sladkostmi...

chci znovu uvěřit

_

Zaslíbená země

Poslední kmeny lidské rasy se krčily
v jeskyních,
vyhlížely den,
který nikdy nepřijde.
Na obloze
slabě zářily cizí hvězdy,

jako oči šelem, stahujících se kolem ubývajícího 
ohně.
Černá obloha 
pozvolna 
splynula s černou zemí,
pohltila obzor.
_

    Věděl, že legendy
    lžou, 
    ale proč by měl ničit jediný pevný bod v podobě nikdy
    neumírající naděje?

    Přistoupil blíž, 
    vášnivě vzal její sny do svých rukou,
    s oblakem údajů vpustil je k ikoně:
    zaslíbená Země

    kvantová pěna zašuměla, vybublal nový vesmír                            
                                                                                                                               

kde jsi, Živote?!

_

https://www.youtube.com/watch?v=QqkO95TdaH4
Mari Samuelsen - Glass: Metamorphosis 1