Kudy se chodí?

Zastavila se
u místa,
kde vítr
zapomněl pokračovat.

Ve vzduchu viselo ticho.

Možná právě to
jí připomnělo,
že otázky bývají lehčí
než odpovědi,
a přesto se nosí obtížněji.

Rozvázala svou mlčenlivost.

Chvíli ji nechala dýchat.

A čekala.

Ze stínu vystoupil někdo,
kdo vypadal,
jako by celý život
zapomínal,
kam si odložil gravitaci.

„Promiňte,“ usmála se.
„Nevíte náhodou,
kudy se chodí
k tomu,
co člověk právě minul?“

„To záleží,“ odpověděl.
„Jestli jste to minula vy,
nebo ono vás.“

Pak chvíli nic neříkali.

Ticho mezi nimi
si sedlo
na okraj jejich slov.

„Vy mluvíte zvláštně.“

„To je tím,
že slova si mě občas půjčují,
když se stydí vyjít sama.“

Přikývla.

„A myslíte,
že všechno musí někam patřit?“

„Ne.

Některé věci
se celý život
jen hledají.

A právě proto
je člověk 
tak rád potká.“

Usmála se.

„To je podivuhodné.“

„Co?“

„Že jste právě odpověděl
na něco,
na co jsem se vůbec neptala.“

Nic nenamítal.

„Půjdeme?“

„Kam?“

„Tam,
kde se cesty
teprve učí zatáčet.“

A vykročili tak pomalu,
že první krok
za nimi ještě chvíli zůstal.

Mapa návratů

 

Stál jsem na místě,
kde starý strom vyvrátil kořeny k nebi
a mezi jejich prsty
si našla cestu tráva.

Nad krajinou viselo odpoledne,
tak pomalé,
že i stíny se zdály váhat,
kam vlastně patří.

Slunce se sklánělo nad polem
jako zapomenutá vzpomínka,
která se po letech vrací
a ještě neví,
jestli má zaklepat.

Pak jsem ji uviděl.

Nejdřív jen pohyb světla
mezi větvemi.

Potom oči,
které mě poznaly dřív,
než jsem stačil vyslovit její jméno.

Přišla blíž
a my jsme se políbili
s tou zvláštní naléhavostí lidí,
kteří vědí,
že některá setkání
nemají druhou jistotu.

Kolikrát se mohou cesty minout,
než pochopí,
že se vlastně stále hledají?

Zůstal jsem stát blízko ní.

Dotkla se mého ramene
a řekla:

„Vy pořád někam odcházíte, viďte?“

Nevěděl jsem,
jestli se ptá na moje putování,
nebo na celý můj život.

A tak jsem mlčel
a přemýšlel,
jak asi vypadá ticho,
když ho rozložíme na jednotlivé okamžiky.

Je v něm šum deště,
vzdálený hlas ptáka,
prasknutí větve v lese
a mezi tím vším
místo, kde se nic neděje.

A právě tam
se někdy ukrývá největší pohyb.

„Říká se,
že radost musí mít důvod,
aby jí člověk uvěřil.

Ale možná existují chvíle,
které jsou šťastné právě proto,
že se nedají vysvětlit.“

„Neznamená to ale samotu?“
zeptal jsem se.

Podívala se k obloze.

Pak řekla:

„Nejopuštěnější není ten,
kdo zůstává sám.

Nejopuštěnější je ten,
kdo zapomene,
že celý vesmír se stále pohybuje kolem něj.“

A než jsem stačil odpovědět,
zmizela v podvečerním světle.

Zůstal jsem tam ještě chvíli.

S její přítomností ve vzduchu,
s tichem mezi dvěma nádechy
a s myšlenkou,
že možná nejsem nic víc
než poutník,

který na okamžik
zastihl vlastní stopu.

Vítr mi stáhl klobouk z hlavy
a rozesmál se někde nade mnou.

Zvedl jsem ho ze země
a vykročil dál.

Tam, kde se za obzorem
otevírají dveře
k velkému návratu.

Několik moří

 

Když se poslední světlo dne
zachytilo o okraj hor,
nebe ještě chvíli váhalo,
jestli má zmizet,
nebo se proměnit v něco jiného.

Vyšel jsem z dlouhého spánku hornin,
z vrstev, kde se nezapisují roky,
ale pohyby kontinentů,
deště dávno ztracených moří
a tichého rozhodnutí kamene
zůstat.

Doputoval jsem k domu
postavenému mezi cedry
a hvězdným prachem nad nimi.

Na prahu stála žena.

„Tak jste přece přišel,“
řekla
a usmála se způsobem,
který mohl znamenat cokoli.

„Trvalo mi to,“ řekl jsem.

„Několik moří
a jedno vrásnění hor.“

„To není tak mnoho.“

„Pro vás možná.“

„Pro mě také,“
řekla po chvíli.
„Jen jsem vás chtěla trochu uklidnit.“

„A podařilo se vám to?“

„Asi ne.“

Nad cedry se rozsvěcovaly hvězdy.

Jedna po druhé
vstupovaly do tmy,
jako by se vracely
na místa,
která jim kdysi někdo ukázal.

Žena se zadívala vzhůru.

„Přejete si něco?“

„Po tak dlouhé cestě
si netroufám.“

„Tak si přeji za vás,“ řekla.

Zavřela oči.

V tu chvíli
se někde hluboko pod námi
pohnulo dávné moře.

Možná jen kořeny cedrů.

Nevím.

Pak ustoupila ode dveří.

„Pojďte dál.“

„A co tam je?“

„Nic, co byste už neznal.“

Dům na konci cesty

 

 

Ráno přišlo od severu.

Nejdřív se dotklo vrcholků stromů,
potom střech
a nakonec kamenné cesty,
po které jsem šel
už několik století.

Možná déle.

Přestal jsem to počítat
někde za třetí řekou.

Na konci cesty stál dům.

Malý,
s modrými dveřmi
a komínem,
z něhož stoupal kouř
příliš klidně
na tak neklidný svět.

Zaklepal jsem.

Otevřela žena.

V ruce držela hrnek.

„Jdete pozdě,“ řekla.

„Vím.“

„Jak moc?“

Ohlédl jsem se k horám.

„Asi o jedno pohoří.“

Přikývla.

„To se stává.“

Pak se napila
a chvíli si mě prohlížela.

„Čekala jste na mě?“ zeptal jsem se.

„Nejdřív ano.“

„A potom?“

„Potom jsem si zvykla.“

Nad střechou přeletěl pták.

Na okamžik
se jeho stín dotkl země
a zase zmizel.

„To muselo být dlouhé,“ řekl jsem.

Žena pokrčila rameny.

„Čas je dlouhý,
jen když se na něj díváte.“

„A když ne?“

„Uvaříte si čaj.“

Někde za domem
se ozvala voda.

Možná potok.

Možná poslední z moří,
která jsem cestou minul.

Žena otevřela dveře dokořán.

„Tak pojďte.“

„Kam?“

„Dovnitř.“

„A potom?“

Usmála se.

„Potom už snad
nebudete muset nikam.“

Pod starou vrbou

 

Na kameni u řeky
ležela kapka rosy
a v ní kus oblohy.

Vánek rozvoněl trávu
a voda odnášela
stíny větví.

Sedla jsem si
pod starou vrbu.

V tom tichu
se na chvíli vrátilo
něco, co bylo pryč.

Vysoko nad hladinou
přecházeli ptáci.

Jeden se oddělil
od ostatních.

Když jsem vstala,
slunce už bylo výš.

Vrba zůstala u řeky.

Jen její stín
šel se mnou dál.

U potoka

 

Vítr sestoupil z kopců
a na chvíli se zastavil
v koruně borovice.

Pak pokračoval dál.

U potoka ležel kámen,
napůl ve vodě,
napůl na slunci.

Sedla jsem si vedle něj.

Voda spěchala,
jako by někde
měla být včas.

Kámen nikam nešel.

Dlouho jsem se dívala,
jak kolem něj
proud hledá svou cestu.

Nad údolím
přeletěl pták.

Nevěděl,
že ho pozoruji.

Jen na chvíli
se dotkl vzduchu,
letěl tak lehce.

Malý kámen

 

Slunce svítilo přesně tak,
jak má svítit slunce v krásný den.

A přesto jsem měla pocit,
že ho někdo v noci přenesl přes místnost,
otřel z něj prach
a znovu položil na oblohu.

„Může se světlo unavit?“ zeptala jsem se.

„Možná se neunaví světlo,“ řekl.
„Možná jen někdy zůstáváme dlouho ve stínu.“

Sedli jsme si na lavičku u cesty
a ticho se posadilo vedle nás.

Měla jsem ráda jeho mlčení.

Nebyla v něm prázdnota.
Bylo to místo,
kam si slova chodila odpočinout.

Po chvíli se ozval:

„Lidé často hledají pravdu,
jen aby ji zavřeli do krabice
a připsali k ní své jméno.“

„A co s ní pak dělají?“

„Říkají, že ji našli.“

„A přitom?“

Podíval se do korun stromů.

„Možná celou dobu
hledala ona nás.“

„Myslíte, že se člověk může poznat úplně?“ zeptala jsem se.

Tiše se zasmál.

„To by byla nuda.“

„Proč?“

„Přestali bychom se překvapovat.
A možná bychom přestali hledat.“

Zvedl ze země malý kámen
a chvíli ho obracel v dlani.

„Co vidíte?“

„Kámen.“

„A já něco,
co tu bylo dávno před námi
a možná tu zůstane i potom.“

„Takže něco, co nás přežije?“

Pokrčil rameny.

„Možná nejde o to,
že něco trvá věčně.“

Přejel prstem po kameni.

„Možná stačí,
když se na okamžik dotkneme něčeho,
co nás přesahuje.“

Vítr pohnul větvemi.

Mraky se rozestoupily
a na cestu dopadlo světlo.

Najednou mě napadlo,
že některá setkání nepřicházejí proto,
aby nám dala odpovědi.

Jen tiše otevřou dveře
a rozsvítí v nás místnost,
do které jsme už dávno nevstoupili.