Pod starou vrbou

 

Na kameni u řeky
ležela kapka rosy
a v ní kus oblohy.

Vánek rozvoněl trávu
a voda odnášela
stíny větví.

Sedla jsem si
pod starou vrbu.

V tom tichu
se na chvíli vrátilo
něco, co bylo pryč.

Vysoko nad hladinou
přecházeli ptáci.

Jeden se oddělil
od ostatních.

Když jsem vstala,
slunce už bylo výš.

Vrba zůstala u řeky.

Jen její stín
šel se mnou dál.

U potoka

 

Vítr sestoupil z kopců
a na chvíli se zastavil
v koruně borovice.

Pak pokračoval dál.

U potoka ležel kámen,
napůl ve vodě,
napůl na slunci.

Sedla jsem si vedle něj.

Voda spěchala,
jako by někde
měla být včas.

Kámen nikam nešel.

Dlouho jsem se dívala,
jak kolem něj
proud hledá svou cestu.

Nad údolím
přeletěl pták.

Nevěděl,
že ho pozoruji.

Jen na chvíli
se dotkl vzduchu,
letěl tak lehce.

Malý kámen

 

Slunce svítilo přesně tak,
jak má svítit slunce v krásný den.

A přesto jsem měla pocit,
že ho někdo v noci přenesl přes místnost,
otřel z něj prach
a znovu položil na oblohu.

„Může se světlo unavit?“ zeptala jsem se.

„Možná se neunaví světlo,“ řekl.
„Možná jen někdy zůstáváme dlouho ve stínu.“

Sedli jsme si na lavičku u cesty
a ticho se posadilo vedle nás.

Měla jsem ráda jeho mlčení.

Nebyla v něm prázdnota.
Bylo to místo,
kam si slova chodila odpočinout.

Po chvíli se ozval:

„Lidé často hledají pravdu,
jen aby ji zavřeli do krabice
a připsali k ní své jméno.“

„A co s ní pak dělají?“

„Říkají, že ji našli.“

„A přitom?“

Podíval se do korun stromů.

„Možná celou dobu
hledala ona nás.“

„Myslíte, že se člověk může poznat úplně?“ zeptala jsem se.

Tiše se zasmál.

„To by byla nuda.“

„Proč?“

„Přestali bychom se překvapovat.
A možná bychom přestali hledat.“

Zvedl ze země malý kámen
a chvíli ho obracel v dlani.

„Co vidíte?“

„Kámen.“

„A já něco,
co tu bylo dávno před námi
a možná tu zůstane i potom.“

„Takže něco, co nás přežije?“

Pokrčil rameny.

„Možná nejde o to,
že něco trvá věčně.“

Přejel prstem po kameni.

„Možná stačí,
když se na okamžik dotkneme něčeho,
co nás přesahuje.“

Vítr pohnul větvemi.

Mraky se rozestoupily
a na cestu dopadlo světlo.

Najednou mě napadlo,
že některá setkání nepřicházejí proto,
aby nám dala odpovědi.

Jen tiše otevřou dveře
a rozsvítí v nás místnost,
do které jsme už dávno nevstoupili.

Večer u řeky

Večer se pomalu usadil na zábradlí mostu.

Nejdřív jen tak nenápadně.

Pak se rozlil po střechách.
Dotkl se komínů,
které ještě chvíli držely nebe.
Usedl do korun stromů.

A pozvolna se blížil k řece.

Řeka byla tmavší než před hodinou,
ale pořád ještě ne dost,
aby si přestala pamatovat oblohu.

Nikam nepospíchala.

Měla jsem chuť jí závidět.

V oknech na druhém břehu
se postupně rozsvěcela světla.

Některá žlutá.

Některá bílá.

A jedno modré,
které vypadalo,
že tam svítí omylem.

Zajímalo by mě,
kolik životů se právě odehrává za těmi okny.

Kolik rozhovorů.

Samot.

Kolik lidí si vaří čaj
a dívá se přitom ven,
aniž by tušili proč.

Možná člověk občas potřebuje vědět,
že svět pokračuje i tam,
kam nedohlédne.

Od nádraží se ozval vlak.
Neviděla jsem ho.
Jen ten zvuk,
který se chvíli nesl nad řekou,
než se rozpadl o večer.

Připomněl mi fotografii,
kterou někdo náhodou najde v zásuvce,
a chvíli si není jistý,
jestli se vrátila minulost,
nebo jen světlo z jiného dne.

Nad řekou se objevil první netopýr.

Kroužil sem a tam.

Asi zkoušel, jestli unese tmu.

Ještě chvíli jsem tam stála.

Večer už sestoupil až k vodě.

Na druhém břehu
někdo rozsvítil další světlo.

Odpoledne

 

Dnes ráno
jsem našla na prahu
kousek odpoledne.

Leželo mezi listím
a zapomenutou kapkou rosy,
snad se cestou ztratilo
z nějakého většího dne.

Ještě bylo studené.

Položila jsem ho do misky s jablky,
aby dozrálo.

Nespěchala jsem.

Kolem poledne přišel přítel.
Zaklepal dvakrát,
potřetí už jen počkal.

„Máš něco k pití?“
zeptal se.

Nalila jsem mu sklenici deště.
Byl z minulého týdne,
s příchutí střech a starých zahrad.

Pil pomalu,
jako by nechtěl ublížit žízni.

Dlouho jsme seděli.

Pak si všiml té misky.

„Copak tam schováváš?“

„Jen kousek odpoledne,“
odpověděla jsem.

„Ještě není hotové.“

Přikývl.

„To je dobře,“ řekl.
„Nedozrálá odpoledne bývají kyselá.“

„To jsem nevěděla.“

Usmál se.

„To většina lidí ne.“

Pak jsme už nemluvili.

Když odcházel,
zapomněl si u mě
své ticho.

Je třetí den.

Čekám,
jestli si pro něj přijde.

Přicházíš

 

Odněkud z míst,

kam nedohlédne ani vzpomínka,

přicházíš.

S tichem,

které umí otevírat blízkost.

Nevstoupíš.

Jen se nepatrně nakloní svět,

aby ti udělal místo.

Ve vzduchu cosi neviditelného

se znovu učí dýchat.

A najednou vím, 

že jsem celou dobu čekala

právě na tebe.

Jsi tu,

můj příteli.

O schod výš

 

Dnes ráno byly schody o jeden schod delší. Poznala jsem to podle toho, že jsem se zastavila na místě, kde jsem se nikdy předtím nezastavila.

Na posledním schodu seděl. Vedle sebe měl papírový sáček.

„Co v něm máte?“

„Všechna ta málem.“

„Jaká?“

„Málem jsem ti zavolal. Málem jsem zůstal. Málem jsem to řekl. Málem jsem se vrátil.“

„Je jich tolik?“

Usmál se.

Posadila jsem se vedle něj. 

Jedno málem tiše vyklouzlo ze sáčku, kutálelo se po schodech a cestou se proměnilo v někdy příště.

Dlouho jsme se za ním dívali.

Pak mi podal sáček.

„Podržte ho chvilku.“

„Kam jdete?“

„Jen o schod výš,“ řekl. „Podívat se, jestli tam nezačíná zítřek.“