Večer u řeky

Večer se pomalu usadil na zábradlí mostu.

Nejdřív jen tak nenápadně.

Pak se rozlil po střechách.
Dotkl se komínů,
které ještě chvíli držely nebe.
Usedl do korun stromů.

A pozvolna se blížil k řece.

Řeka byla tmavší než před hodinou,
ale pořád ještě ne dost,
aby si přestala pamatovat oblohu.

Nikam nepospíchala.

Měla jsem chuť jí závidět.

V oknech na druhém břehu
se postupně rozsvěcela světla.

Některá žlutá.

Některá bílá.

A jedno modré,
které vypadalo,
že tam svítí omylem.

Zajímalo by mě,
kolik životů se právě odehrává za těmi okny.

Kolik rozhovorů.

Samot.

Kolik lidí si vaří čaj
a dívá se přitom ven,
aniž by tušili proč.

Možná člověk občas potřebuje vědět,
že svět pokračuje i tam,
kam nedohlédne.

Od nádraží se ozval vlak.
Neviděla jsem ho.
Jen ten zvuk,
který se chvíli nesl nad řekou,
než se rozpadl o večer.

Připomněl mi fotografii,
kterou někdo náhodou najde v zásuvce,
a chvíli si není jistý,
jestli se vrátila minulost,
nebo jen světlo z jiného dne.

Nad řekou se objevil první netopýr.

Kroužil sem a tam.

Asi zkoušel, jestli unese tmu.

Ještě chvíli jsem tam stála.

Večer už sestoupil až k vodě.

Na druhém břehu
někdo rozsvítil další světlo.

Odpoledne

 

Dnes ráno
jsem našla na prahu
kousek odpoledne.

Leželo mezi listím
a zapomenutou kapkou rosy,
snad se cestou ztratilo
z nějakého většího dne.

Ještě bylo studené.

Položila jsem ho do misky s jablky,
aby dozrálo.

Nespěchala jsem.

Kolem poledne přišel přítel.
Zaklepal dvakrát,
potřetí už jen počkal.

„Máš něco k pití?“
zeptal se.

Nalila jsem mu sklenici deště.
Byl z minulého týdne,
s příchutí střech a starých zahrad.

Pil pomalu,
jako by nechtěl ublížit žízni.

Dlouho jsme seděli.

Pak si všiml té misky.

„Copak tam schováváš?“

„Jen kousek odpoledne,“
odpověděla jsem.

„Ještě není hotové.“

Přikývl.

„To je dobře,“ řekl.
„Nedozrálá odpoledne bývají kyselá.“

„To jsem nevěděla.“

Usmál se.

„To většina lidí ne.“

Pak jsme už nemluvili.

Když odcházel,
zapomněl si u mě
své ticho.

Je třetí den.

Čekám,
jestli si pro něj přijde.

Přicházíš

 

Odněkud z míst,

kam nedohlédne ani vzpomínka,

přicházíš.

S tichem,

které umí otevírat blízkost.

Nevstoupíš.

Jen se nepatrně nakloní svět,

aby ti udělal místo.

Ve vzduchu cosi neviditelného

se znovu učí dýchat.

A najednou vím, 

že jsem celou dobu čekala

právě na tebe.

Jsi tu,

můj příteli.

O schod výš

 

Dnes ráno byly schody o jeden schod delší. Poznala jsem to podle toho, že jsem se zastavila na místě, kde jsem se nikdy předtím nezastavila.

Na posledním schodu seděl. Vedle sebe měl papírový sáček.

„Co v něm máte?“

„Všechna ta málem.“

„Jaká?“

„Málem jsem ti zavolal. Málem jsem zůstal. Málem jsem to řekl. Málem jsem se vrátil.“

„Je jich tolik?“

Usmál se.

Posadila jsem se vedle něj. 

Jedno málem tiše vyklouzlo ze sáčku, kutálelo se po schodech a cestou se proměnilo v někdy příště.

Dlouho jsme se za ním dívali.

Pak mi podal sáček.

„Podržte ho chvilku.“

„Kam jdete?“

„Jen o schod výš,“ řekl. „Podívat se, jestli tam nezačíná zítřek.“

Otevřené okno

 

Vyndala jsem z kapsy včerejší pondělí
a položila je na parapet
vedle sbírky nepoužitých ozvěn.

Na dnešním seznamu stálo:

přesadit sever
do většího květináče,

narovnat stín,
který se cestou domů
někde pomačkal,

schovat vítr,
aby se večer
neztratil.

Mimochodem,

ticho je velmi společenské.
Jen nemluví s každým.

Když si vás oblíbí,
chodí za vámi
i tam,
kde je příliš mnoho lidí.

Zrovna když jsem o tom přemýšlela,
potkala jsem přítele.

Kráčel pomalu
a v náručí nesl sklenici.

„Co to neseš?“ zeptala jsem se.

„Zítřejší ráno,“ odpověděl.

„Je ještě křehké.“

„A proč je ve sklenici?“

„Aby se cestou nerozlilo.“

„To je rozumné,“ řekla jsem,

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé.

„Víš,“ řekl po chvíli,
„možná se mýlíme,
když si myslíme,
že svět drží pohromadě zákony.“

„A čím tedy?“ zeptala jsem se.

„Drobnými ohledy.“

I podzim se do krajiny
nevlévá naráz,
ale pomalu prosakuje.

Chvíli jsme stáli.

Zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev.

Od té doby
nechávám
okno otevřené.

Snad... kdyby ses vrátil dříve.

Pampeliška

Uprostřed štěrkové cesty

vyrostla pampeliška.

Místo si nevybrala zrovna moudře.

Kolem projížděla kola.

Lidé.

Kočárky.

Pes od sousedů.

A přesto tam stála.

Žlutá.

Neodbytná.

Veselá.

Jako by o všech těch potížích

vůbec nevěděla.

Nebo věděla.

A rozhodla se,

že jí za to nestojí.

Vlčí máky

Vlčí máky stály u cesty,

jako kapky krve,
které si léto zapomnělo setřít z dlaní.

Tráva kolem nich pomalu šedla únavou.

Den byl dlouhý.

Vzduch měl chuť prachu
a vzdálených polí.

Nad příkopem se vznášela průsvitná vlákna.

Snad z pavučin.

Snad z myšlenky,
která se nechtěla usadit.

Červené květy se lehce chvěly.

Ne větrem.

Něco šeptaly.

A najednou jsem měla pocit,
že jsou velmi samy.

Ne opuštěné.

Jen oddělené.

Ostrovy,
které se každou noc
tajně přibližují k sobě pod hladinou.

Nad krajinou plula tenká záclona tepla.

V dálce se třpytily střechy.

Svět mi připadal
namalovaný na skle,
za kterým někdo tiše dýchá.

Šla jsem dál.

Máky zůstaly u cesty.

Ještě dlouho jsem cítila,
že krajina se za mnou dívá.