Den sahal k nebi čelem (2)

Den sahal k nebi
čelem, slunce bíle žhnulo, a cosi
dotýkalo se pichlavé trávy,  ne větší
než lidská dlaň,  tančící roj včel,
prašný vír když běží
plání od neohraničena,
až kam šlo dohlédnout...
Ta věc si hrála - 
mihotala se samotou,
prchavý stín nekonečné skutečnosti,
bušící srdce nesmírně jemného něčeho, čeho si nelze
nevšimnout... 

     Žhavý dech prolomil závoru očí, 
     zaplavil úzké srdce, 
     obnovil ochablé údy,
     až zmizel pocit únavných abstrakcí,
     proudy zředěných slov uvadlého 
     bytí...

     Zůstat jen sám sobě záhadou.

     Člověka zmocnilo se neodolatelné opojení,
     a zároveň úzkost - nejasný pocit,
     spojená tresť všeho zla i všeho dobrého,
     chtěl změřit své síly s úplnou a divokou Existencí.


                      Volal jsi mne?