Za časů nepamětných

Za časů nepamětných,
nebe nebylo nad zemí, nesvítily hvězdy,
vzduch byl hladov tažných ptáků,
prázdné lesy divé zvěře,
nebyl člověk ani vísky
v celém kraji opuštěném.
Marně hledat cit či úsměv.
Pochmurné a tiché jako duch,
hladové jak oči vlků,
bědovaly
bezrozměrná země,
nestvořené nebe,
kol dokola nic

Tu z pusté prázdnoty kdos
Tajemný,
skrytý vyšel,
s tísní v srdci,
chvěje se a hoře,
živým slovem prvně mluvil:

Budiž světlo!

Stvořil vesmír
a s ním slunce jas a barvy mlhovin.

V červáncích zrána vody se leskly,
vzduch byl sytý luznou vůní,
myšlenky 
jak hejna ryb či ptáků s přišlým jarem tančily,
z hlíny povstal 
člověk...

Od těch dob nás poutá k zemi,
v touze k nebi povznáší.
Možná chodí mezi námi,
snad promlouvá v duši...

Je-li,
skryt se usmívá,
nebo pláče slzy...