Něco jiného

 

Seděl jsem na nízké zídce
a hleděl před sebe.

Nad střechami plul jediný mrak,
který vypadal,
že si zapomněl vybrat oblohu.

Jinak se zdálo,
že svět na chvíli odložil své starosti
někam stranou
a neměl potřebu se k nim vracet.

Pak přišla ona.
Nikdy jsem ji předtím neviděl.

Zastavila se kousek ode mě.

„Copak tam hledáte?“

„Něco,
co mi kdysi připadalo jasné.“

Usmála se.

„A už není?“

„Nevím.“

Sedla si vedle mě.

Stín,
který sebou přinesla,
přišel o krok později.

„Víte,“ řekla tiše,
„lidé pořád něco hledají.
A když to najdou,
často zjistí,
že hledali něco jiného.“

„Možná je to jejich způsob,
jak zůstat na cestě.“

Podíval jsem se na ni.

„A vy?“

„Já?“

Dlouho mlčela.

„Občas hledám lidi,
kteří se umějí dívat
na prázdné místo,
které ještě neví, čím se stane.“

Odkudsi zazvonilo kolo
a zvuk se rozkutálel ulicí
jako skleněná kulička.

Vytáhl jsem z kapsy sešit.

„Copak píšete?“
naklonila se ke mně.

„Jen jednu větu.“

„Ukažte.“

Otočil jsem stránku.

Byla úplně bílá.

Zasmála se.

„To je všechno?“

„Zatím ano.
Některé věty
potřebují nejdřív trochu místa.“

Naklonila hlavu
a naslouchala ulici.

Pak vzala tužku
a doprostřed stránky
nakreslila malé otevřené okno.

„Teď už není prázdná,“
řekla.

Zavřel jsem sešit.

Za střechami se pomalu ztrácel jediný mrak.

A já si najednou nebyl jistý,
jestli jsem tu stránku otevřel já,
nebo ona.