Okno v Solenicích

Rozsvícené ticho...
a nevím proč,
myšlenky vynořují dávnou fotografii.
Jsem Žabka,
plachý úsměv na tváři,
rozcuchané vlasy gumičkou sepnuty,
modře tepláková mikina,
i když fotka černobílá,
okno v Solenicích.
Tam někde za tím oknem, v trávě,
schovaný oživlý kamínek.
Trilobit.
Brázdil dnem moří,
propastmi věků doplul mi do dlaní.

Vzpomínka zůstala,
a cosi dnes uvnitř svírá
otázka zastřená.
Jestli pak někdy zbude i po mně,
namísto schránky, ulity, kamene,
v tišinách vánků myšlenka:
Žila dívka,
a moc si přála
zpívat a tančit,
darovat cit,
pro tebe
Tobě

snad...