Kde dupou zající

Ten den jsme opustili svoje samoty,
a pozvolna se loudali stezkou,
   kde dupou zajíci,
praskajícím houštím jak v nejvnitřnějším soukromí
lidských duší,
ptáci za letu chytali mušky a cvrlikali,
tráva ukrajovala slunci svit,
pestrobarevný chaos v ostrůvku přítmí s tisíci drobnými střety,
nestrojená krása, drsná, přirozenost.
Tiše jsme postáli u potoka s písčitými břehy,
pak cesta strměla,
až šaty na mokrém těle se lepily s kůží,
být tak chvíli hadem, hady...
kraj rozsvítily znenáhla koláčů žluté klasy,
podél ohradník pro bujné ržání,
stoupali jsme ruku v ruce,
když země splynula v azuru s oblaky,
a v tichu hlubším než všechna ticha
před námi rozlehlý svět se rozprostřel...


Klokočná, 10.7.2015