Poutníku osamělý

   Kdysi chtěla jsem být
   ne hledačem nejzazší pravdy,
   ale letět s bílými oblaky  
   za obzor dnů,

   snad na jiné planety,
   kde láska a touhy nebolí...

   postavit z lučního kvítí dům,
   vykřesat z pazourku plamen,

   aby až z hájů a vrcholků hor budeš se vracet,
   poutníku osamělý,
   našel jsi  teplo a klid,
   otevřel okno duše, vpustil dovnitř hvězdy,
   sluneční svit,
   věřil, že šťastným lze být...
   (neboť mysl vždy v sobě štěstí obsahuje)

   pak spolu rozletět se s bílými oblaky
   za obzor dnů,

   kde budeme pouze já a Ty