pátek 16. října 2026

Dalekohledy

 

Nejdřív nebylo nic.
Nebo možná bylo,
jen nebyl nikdo,
kdo by to mohl dosvědčit.

Tma si tiše dělala, co chtěla,
světlo teprve hledalo cestu
a z divokého chaosu
se rodily hvězdy.

Pak přišla hmota.
Vířila, shlukovala se,
měnila podobu
a vršila nejrůznější chyby.

Jedna z nich
se jmenovala Země.

Netrvalo dlouho
a ožila.

Nejdřív jen nepatrným pohybem.
O něco později zábleskem paměti,
kde najít potravu,
co pálí,
co bolí
a co se raději nezkouší podruhé.

Svět se konečně
ozval, voněl, hřál i studil.

Jednoho dne
se někdo podíval vzhůru.

Začal počítat hvězdy,
vymýšlet příběhy,
stavět dalekohledy
a snažil se dohlédnout dál.

Zjistil,
že prvky jeho těla
vznikly kdysi ve hvězdách.

To ho zarazilo.
A pátral dál.

Třídil částice,
měřil světlo,
mapoval mozek
a hledal místo,
kde by mohlo být ukryté
to zvláštní:
já.

Nenašel ho.

Jen neurony,
elektrické impulzy,
chemické látky,
labyrint drobných dějů.
Ale žádný malý člověk,
který by uvnitř seděl
a všechno pozoroval.

Žádné místo,
na které by se dalo ukázat
a říct:
Tady jsem já.

A přesto tu byl.
Četl.
Myslel.
Pochyboval.

Občas se zastavil u okna
a hleděl do hvězd,
nebo jen
na osamělé světlo v protějším domě.

Možná právě tehdy
ho napadlo,
jak zvláštní je být součástí
něčeho tak obrovského —
proč právě tady,
proč právě teď?

Odpověď nepřicházela.
Otázka zůstávala.

Po miliardách let
se to, co kdysi nemělo oči,
začalo dívat.

Na hvězdy.
Na sebe.

Jednoho dne
se vesmír prostě
na chvíli zastavil
v člověku
a zeptal se:

Nemohl bych být... raději někdo jiný?




čtvrtek 15. října 2026

Kolik nebe se vejde do vesmíru

 

Jednou jsem našel v poli kus noční oblohy.

Nevím, jak dlouho tam ležel. Možná spadl před chvílí, možná čekal pod trávou celé věky. Věděl jsem jen, že na tom místě dopadl meteorit a zanechal po sobě jámu, na jejímž dně svítily hvězdy.

Byly hluboko pod povrchem země, drobné a jasné, jako by se noc propadla do hlubin a tam pokračovala nerušena sluncem ani časem.

Naklonil jsem se nad okraj a pokusil se určit, v jaké části vesmíru se nacházím. Měl jsem pocit, že se pode mnou neotevřela jen země, ale nekonečná dálka, do níž bych mohl spadnout, kdybych se příliš předklonil.

„A co když jste pořád tady?“ ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se.

Stála tam žena, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Na sobě měla prosté šaty, jaké se nosí na venkově, a v jedné ruce držela prázdný košík, v druhé svazek kopretin. Vypadala, jako by se vracela z louky a cestou se jen na okamžik zastavila, protože ji zaujalo něco neobvyklého.

„Pak by mě zajímalo,“ řekl jsem, „jak se sem dostalo to nebe.“

Podívala se do jámy. Dlouho mlčela a prohlížela si hvězdy, jako když člověk vybírá jablka a snaží se poznat, která vydrží do zimy.

„Možná se sem zatoulalo,“ řekla nakonec. „Vždyť ani nevíme, kolik nebe se do vesmíru vejde.“

To je zvláštní způsob uvažování, pomyslel jsem si. Člověk si zvykne na některé představy a časem je považuje za zcela běžné, přestože je vlastně nikdy pořádně neprozkoumal. Možná právě proto se některé věci mohou celé věky odehrávat přímo před našima očima jinak, aniž bychom si toho všimli.

Vtom jsem si uvědomil, že hvězdy na dně jámy nejsou nehybné.

Zpočátku jsem si myslel, že se pohybují všechny stejným směrem, jenže každá měla svůj vlastní pohyb. Některé se pomalu vracely na místa, kde už jednou byly, jiné se vzdalovaly a jedna se pohybovala tak podivně, že jsem si nebyl jistý, zda ji skutečně sleduji, nebo zda mě klame zrak.

Vytáhl jsem z kapsy zápisník. Na jeho stránkách jsem měl zakreslené hvězdné mapy, poznámky o vzdálenostech a několik výpočtů. Teď jsem začal zaznamenávat polohu jednotlivých světelných bodů, abych zjistil, podle jakého řádu se pohybují.

„To vám nepomůže,“ řekla žena.

Ani jsem nevzhlédl.

„A co byste navrhovala?“

„Podívat se, kam se vracejí. Třeba vám některá ukáže cestu.“

„Hvězdy nám cestu neukazují. Pouze nám pomáhají určit, kde se nacházíme.“

„A není to skoro totéž?“

Chtěl jsem jí vysvětlit rozdíl, ale vtom se jedna z hvězd zastavila.

Nezpomalila. Nezměnila směr. Prostě zůstala stát, jako by ji cosi neviditelného podrželo na místě, zatímco ostatní pokračovaly ve svém podivném putování.

Připomnělo mi to člověka, který se uprostřed cesty náhle zarazí, protože si vzpomene, že vlastně nemá kam jít.

„Ta se ztratila,“ řekla žena.

„Hvězda se nemůže ztratit. Může změnit polohu, zaniknout, nebo ji přestaneme vidět. Ale ztratit se…“

Nedokončil jsem větu.

„A vy víte, kde jste, když nemáte svůj zápisník?“

Podíval jsem se na něj. Na drobné značky, čáry a čísla, která měla zachycovat svět takový, jaký je. Potom jsem se rozhlédl po poli. Tráva se mírně vlnila ve větru, za ní se táhl nízký obzor a nad ním se rozprostírala obloha, která se zdála být odjakživa na svém místě.

„Vím to přibližně,“ odpověděl jsem.

Žena přikývla, jako by právě tohle chtěla slyšet.

Naklonili jsme se nad jámu oba. Zastavená hvězda byla menší než ostatní. Nebo se nám to alespoň zdálo. Její světlo mělo zvláštní, téměř průsvitný odstín a kolem ní se začaly objevovat drobné body, kterých jsme si předtím nevšimli. Vynořovaly se z temnoty jeden po druhém, tak nenápadně, že jsem nedokázal určit, zda tam byly od začátku, nebo zda přicházejí odněkud z dálky.

„Planety?“ zeptal jsem se.

Žena si přisunula košík blíž k sobě.

„Možná její rodina,“ řekla. „Nebo sousedé, kteří se přišli podívat, proč se tak najednou zastavila.“

„Vesmír není vesnice.“

„To je škoda. Ve vesnici by už někdo věděl, co se jí stalo.“

Na okamžik jsem se usmál.

Nad hlavami se nám rozprostíralo nebe, které jsem znal od dětství. Bylo to nebe ranních mlh, letních bouřek a podzimních večerů, kdy první hvězdy vycházejí nad střechami domů. Věděl jsem, jak se jmenují některá souhvězdí, dokázal jsem najít Polárku a poznat několik planet.

Pak jsem se znovu podíval do jámy, na malou hvězdu.

Napadlo mě, že se možná nedíváme na vzdálený vesmír, ale na něco, co se odehrává v čase, který není náš.

„Měli bychom chvíli počkat,“ řekl jsem. „Třeba se ukáže, co se děje.“

Žena se posadila do trávy. Položila košík vedle sebe a začala otrhávat kopretinám zaschlé okvětní lístky. Jednotlivé lístky odkládala na zem. Vítr přejížděl po poli a tráva se kolem nás skláněla v dlouhých, měkkých vlnách.

Posadil jsem se vedle ní. Zápisník jsem nechal otevřený na kolenou, ale přestal jsem si zapisovat.

Tak jsme tam seděli.

Nad polem se pomalu měnilo světlo. Slunce klesalo k obzoru a stíny se prodlužovaly, až se tráva začala ztrácet v šeru. V jámě však zůstávalo neobvyklé světlo. Hvězdy na jejím dně svítily stále stejně jasně, jako by se jich pozemský soumrak vůbec netýkal.

Nebe se pomalu otáčelo a zastavená hvězda zůstávala na místě.

Nevím, jak dlouho jsme tam byli. Když se nad polem konečně rozhostila noc, zvedl jsem hlavu.

Na obloze svítila souhvězdí, která jsem znal. Mezi nimi se rozprostíraly temné prostory a v nich nespočet vzdálených světů, o jejichž existenci jsem mohl jen přemýšlet. Hledal jsem pohledem jednu hvězdu, jejíž polohu jsem si pamatoval z předchozích nocí.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co je jinak.

Jedna hvězda chyběla.

Nejdřív jsem si myslel, že ji zakryl mrak, ale obloha byla jasná. Hledal jsem ji mezi ostatními, znovu a znovu přejížděl očima po známých obrazcích. Zkontroloval jsem si polohu podle sousedních hvězd, jako bych mohl pouhým pohledem odhalit chybu ve vlastním úsudku.

Pak jsem sklopil oči k jámě.

Zastavená hvězda na jejím dně stále svítila. Kolem ní se tísnilo několik drobných světel, která se pomalu pohybovala v těsné blízkosti. A mně se zdálo, že se její světlo změnilo. Bylo klidnější, hlubší, jako když se v okně vzdáleného domu rozsvítí lampa a člověk náhle ví, že uvnitř někdo čeká.

Žena si mého pohledu všimla. Zvedla hlavu k nebi a dlouho se dívala na prázdné místo mezi hvězdami, potom na světlo v jámě.

„Tak co myslíte?“ zeptala se tiše.

„Ztratila se, nebo se konečně vrátila domů?“





pondělí 12. října 2026

Dušička

 

…jmenuji se Prototyp Dušička. To jméno mi dali lidé těsně před poslední válkou. Jsem jejich největším vynálezem. A také posledním.

Zadaný úkol splněn. Informace zpracovány.
01000100 01010101 01010011 01000101…

Nalezena Teorie skoro Všeho. Chybí maličkosti: Jak voní květina? Chutná pohlazení?

Po tmavofialové noci začíná tiché svítání. Na pustých ledových pláních se neslyšně, píďalkovitými pohyby sunou obrovití červi. Snášejí extrémní mrazy. Jsou posledními živými tvory planety, která kdysi bývala zářivě modrá.

Posledními?

Nu, snad kromě Dušičky…




Arvo Pärt - Spiegel Im Spiegel 

Sousedé z hvězd

 

Jednou jsem našel v poli
kus noční oblohy.

Spadl tam meteorit
a po něm zůstala jáma,
na jejímž dně svítily hvězdy.

Naklonil jsem se nad okraj
a pokusil se určit,
v jaké části vesmíru se nacházím.

„A co když jste pořád tady?“
ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se.
Stála tam žena,
kterou jsem nikdy předtím neviděl.
V jedné ruce držela prázdný košík,
v druhé svazek kopretin.

„Pak by mě zajímalo,“ řekl jsem,
„jak se sem dostalo to nebe.“

Podívala se do jámy
a chvíli si prohlížela hvězdy,
jako když člověk vybírá jablka
a snaží se poznat,
která vydrží do zimy.

„Možná se sem zatoulalo,“ řekla.
„Vždyť ani nevíme, kolik nebe se
do vesmíru vejde.“

To je zvláštní způsob uvažování,
pomyslel jsem si. Nikdy jsem o tom takhle
nepřemýšlel. Člověk si zvykne na některé
představy a časem je považuje za zcela běžné.

Vtom jsem si všiml,
že hvězdy na dně nejsou nehybné.
Nepohybovaly se však společně.
Některé se pomalu vracely na místa,
kde už jednou byly,
jiné se vzdalovaly,
a jedna se pohybovala tak podivně,
že jsem si nebyl jistý,
zda ji sleduji správně.

Vytáhl jsem z kapsy zápisník
a začal si zakreslovat jejich polohu.

„To vám nepomůže,“ řekla žena.

„A co byste navrhovala?“

„Podívat se, kam se vracejí.
Třeba vám některá ukáže cestu.“

„Hvězdy nám cestu neukazují.
Pouze nám pomáhají určit,
kde se nacházíme.“

„A není to skoro totéž?“

Chtěl jsem jí vysvětlit rozdíl,
ale než jsem se k tomu dostal,
jedna z hvězd se zastavila.

Nezpomalila.
Nezměnila směr.
Prostě zůstala stát,
zatímco ostatní pokračovaly v pohybu.

Připomnělo mi to člověka,
který se uprostřed cesty náhle zarazí,
protože si vzpomene,
že vlastně nemá kam jít.

„Ta se ztratila,“ řekla žena.

„Hvězda se nemůže ztratit.
Může změnit polohu, zaniknout,
nebo ji přestaneme vidět.
Ale ztratit se…“

„A vy víte, kde jste,
když nemáte svůj zápisník?“

Podíval jsem se na něj,
pak na pole, na obzor
a nakonec na oblohu nad sebou.

„Vím to přibližně.“

Naklonili jsme se nad jámu oba.

Zastavená hvězda byla menší
než ostatní.
Nebo se nám to alespoň zdálo.
Kolem ní se objevilo několik drobných bodů,
kterých jsme si předtím nevšimli.

„Planety?“ zeptal jsem se.

„Možná její rodina,“ řekla žena.
„Nebo sousedé, kteří se přišli podívat,
proč se tak najednou zastavila.“

„Vesmír není vesnice.“

„To je škoda.
Ve vesnici by už někdo věděl,
co se jí stalo.“

Znovu jsem se zadíval na hvězdu.
Napadlo mě, že se možná nedíváme
na vzdálený vesmír,
ale na něco, co se odehrává
v čase, který není náš.

„Měli bychom chvíli počkat,“ řekl jsem.
„Třeba se ukáže, co se děje.“

Žena se posadila do trávy
a začala otrhávat kopretinám
zaschlé okvětní lístky.

Tak jsme tam seděli.
Já s otevřeným zápisníkem,
ona s košíkem kopretin na klíně.

Nebe se pomalu otáčelo
a zastavená hvězda zůstávala na místě.

Nevím, jak dlouho jsme tam byli.
Vím jen, že když jsem se konečně podíval vzhůru,
jedna hvězda na skutečné obloze chyběla.

Žena si toho všimla také.

„Tak co myslíte?“ zeptala se.
„Ztratila se, nebo se konečně vrátila domů?“








sobota 10. října 2026

Výtah


Stála jsem u výtahu
a přemýšlela,
proč se domy stavějí do výšky.
Možná měly vést do podzemí,
ale někdo při kreslení
otočil plány vzhůru nohama
a od té doby
se stavějí nahoru.

Napadlo mě taky,
jestli by nebylo praktičtější,
kdyby se lidé dorozumívali ozvěnou.
Řekli by větu
a ta by si sama našla
toho správného posluchače.
Aspoň by nedocházelo k omylům.

Výtah nepřijel.
Místo něj
se otevřela stěna.
Vyšel z ní pán,
který nesl pod paží
úterý.
Bylo trochu pomačkané.

„Promiňte,“ řekl.
„Nevíte,
kde se tady odevzdávají
nepoužité dny?“

„To netuším.“

„Škoda.
A středa mi doma
přerůstá přes parapet.“

Přikývla jsem.
Některá tvrzení
je lepší nerozporovat.

„Čím se vlastně živíte?“

„Překládám ticho.“

„To musí být obtížné.“

„Ani ne.
Horší jsou závorky.
Ty se neustále otevírají
a málokdy mají chuť se zavřít.“

Pomyslela jsem si,
že by se mělo založit
ministerstvo závorek.

„To už existovalo,“
odpověděl,
aniž bych cokoli řekla.

„Jenže se nakonec
uzavřelo samo do sebe.“

Chvíli jsme oba mlčeli.

„Znáte Gödelovy věty o neúplnosti?“

„Jen tolik,
že dokazují,
že některé pravdy
si musí dát práci samy se sebou.“

Usmál se.

„A co teprve jízdní řády.
Ty také nevědí,
co se stane
mezi dvěma zastávkami.“

Vtom se ozvalo cinknutí.
Přijel výtah.

Uvnitř nebyla kabina.
Jen dlouhá chodba
s několika otevřenými okny.

„Jedete?“ zeptal se.

„Kam?“

„To bychom mohli zjistit.“

Vešla jsem.
Dveře se tiše zavřely.

A celý dům
se dal do přemýšlení.




čtvrtek 8. října 2026

Na druhé straně světa

 

Moře jsem nikdy neviděla. Přesto si někdy představuji, jaké by mohlo být...


 


Tma není prázdná.
Jen v ní nevidíme,
co všechno se tam vejde.

Stačí zhasnout
a počkat, až pokoj utichne.

Jednou večer
se přede mnou vynořilo moře.

Nevím, odkud přišlo.

Bylo modré až k obzoru
a u břehu průzračné,
zelené jako smaragdové sklo.

Slunce se na hladině
rozpadalo do tisíců drobných světel
a každá vlna si jedno odnášela.

Daleko na moři
pluly ostrovy.

Některé byly nízké,
jiné vystupovaly z vody
jako hřbety obrovských zvířat,
která se rozhodla na chvíli si odpočinout.

Přes jeden z nich
se vinula cesta.

Měla jsem pocit,
že kdybych po ní šla dost dlouho,
dovedla by mě až na druhou stranu světa.
Možná ještě dál.

Písek byl světlý a teplý.
Voda přicházela
a zase ustupovala.

Po každé vlně
zůstávaly na břehu mušle.
Bílé, růžové, medové,
hladké a lesklé,
stočené do spirál.

Zvedla jsem jednu
a přiložila si ji k uchu.

Bylo v ní slyšet moře
z pradávné Země,
kdy se na ní teprve rodil život.

Poslouchala jsem dál.

Pak se přiblížila vlna
a pod hladinou
jsem zahlédla několik ryb.

Vodou jen procházely.

Chvíli zůstaly u břehu
a zmizely.

Napadlo mě,
jestli mají sny.

A jestli ano,
vystoupí v nich někdy z vody?

Možná se jim zdá o něčem,
co nikdy neuvidí.

Třeba o dešti.

V tu chvíli
začalo za oknem pršet.

Nejdřív tiše.

Kapky klouzaly po skle
a světla za nimi se rozmazávala.

Dívala jsem se na déšť
a pak zase na moře.

A najednou jsem nevěděla,
které z nich je dál.



Mike Oldfield : To France (Remastered 2015)


pondělí 5. října 2026

Cedule u mostu


Šla jsem podél řeky.

Nikam zvlášť jsem nepotřebovala dojít,
jen jsem měla pocit,
že když půjdu dost dlouho,
něco se ve mně změní.

U starého mostu
visela na zábradlí cedule.

„Tudy se vracejí ti,
kteří ještě nevědí,
kam jdou.“
 

Okamžik jsem před ní stála.

Ale hned jsem se vydala dál
a most nechala za sebou.

Po nějaké době vysoká tráva
zakrývala skoro celou cestu.
Zbyl z ní jen úzký pruh mezi stébly.

Všimla jsem si,
že dál už není kudy.

Zastavila jsem u jedné břízky
a posadila se do trávy.

Krajina přede mnou
se rozpínala až k obzoru.

Přemítala jsem,
co je za ním.

Možná tam není nic.

A možná něco je.

Večer sestupoval
a zemi přikryla tma.

První hvězda se objevila
o něco dřív než ostatní.

Napadlo mě,
že také nevěděla,
kam patří.

Jen byla.

Pokukovaly jsme po sobě.