Mapa místa, které nemělo důvod existovat

 

 

Kreslil jsem si mapu místa,
které nemělo žádný důvod existovat.

Byl to nepravidelný útvar,
připomínající pokus vesmíru
napodobit lidskou vzpomínku,
jen s několika drobnými chybami
v měřítku a vzdálenostech.

Čáry se ztrácely samy v sobě,
otáčely se kolem neviditelných bodů
a dávaly tvar něčemu,
co možná teprve hledalo, čím bude,
jestli horou, nebo myšlenkou.

Na okamžik
jsem nevěděl, kam dál.

Právě tehdy se objevila.

Na okraji mého obrazce stála žena.
Byla nejasná,
jako by ji světlo
ještě nedokreslilo.

Spíš naznačená.

Její oči byly plné krajiny,
kterou jsem nikdy nenavštívil,
a přesto jsem měl pocit,
že jsem v ní kdysi žil.

Pousmála se.

„Máte zvláštní výraz,“ řekla.
„Jako byste na něco čekal.“

„Nevím. Možná čekám na odpověď.
Nebo na otázku, která by ji potřebovala.“

Pohlédla na moje dílo.

„To jste vytvořil vy?“

„Samozřejmě.“

Chvíli si ho prohlížela.

„Tady cesta končí?“ zeptala se
a ukázala na místo,
kde jsem přestal kreslit.

Podíval jsem se tam.

Vzpomněl jsem si na všechny ty večery,
kdy jsem seděl nad mapou
a přidával jeden kopec za druhým,
jen abych nemusel rozhodnout,
co bude za nimi.

Některé jsem nakreslil dvakrát.
Jeden jsem dokonce třikrát přestěhoval,
protože se mi pokaždé zdál příliš blízko.

Usmál jsem se.

Nevěděl jsem proč.

Možná jsem najednou pochopil,
co mi na té mapě celou dobu chybělo.

Vzal jsem tužku
a vedl cestu dál.

Někam, kam jsem předtím
nechtěl jít sám.

Jednoho večera

Jednoho večera
jsem ji potkal.
Tvrdila,
že zná konec světa.

„A jaký je?“

„Docela obyčejný.“

„To je všechno?“

„Co jste čekal?“

Šli jsme podél řeky.

Na hladině se odrážela světla
a každé z nich
vedlo někam jinam.

„Myslíte,“ zeptala se,
„že věci mají smysl,
i když o něm nevíme?“

„Asi ano.“

„A láska?“

Chvíli jsem mlčel.

„Nevím.“

„Tak proč někdy bolí
tak moc?“

Nevěděl jsem,
co jí na to říct.

Došli jsme k mostu
a když jsem se otočil,
nebyla tam.

Zůstal jsem sám
a díval se na světla
rozptýlená po vodě.

Najednou jsem si vzpomněl
na její první větu.

Možná konec světa
není místo,
kde všechno končí,
ale okamžik,

kdy se něco zavře
navždy.

Návrat.... aneb Forrest Gump?

 

 

Stál jsem na místě,
kde starý strom vyvrátil kořeny k nebi
a mezi jejich prsty
si našla cestu tráva.

Slunce se sklánělo tak pomalu,
jako když se po letech vrací
zapomenutá vzpomínka
a ještě neví,
jestli má zaklepat.

Pak jsem ji uviděl.

Nejdřív jen pohyb v šeru.

Potom oči,
které mě poznaly dřív,
než jsem stačil vyslovit její jméno.

Přišla blíž
a my jsme se políbili
s tou zvláštní naléhavostí lidí,
kteří tuší,
že některá setkání
nemají druhou jistotu.

Kolikrát se mohou cesty minout,
než pochopí,
že se hledají?

Dotkla se mého ramene
a řekla:

„Vy pořád někam odcházíte, viďte?“

Nevěděl jsem,
jestli se ptá na moje putování,
nebo na celý můj život.

„Víte, někdy člověk odejde
a ani neví proč.

Nebo možná ví,
ale po nějaké době zapomene,
kam vlastně stále jde,“ přiznal jsem.

„Neznamená to samotu?“
namítla.

„Snad,“ usmál jsem se.
„Sám ale neznamená
být opuštěný.

Opuštěný je ten,
kdo nevidí,
že i tehdy
se vesmír
kolem něj pohybuje dál.“

A než jsem stačil znovu zachytit její pohled,
zmizela.

Zůstal jsem ještě chvíli.

S její přítomností ve vzduchu,
s tichem mezi dvěma nádechy
a s myšlenkou,
že možná nejsem nic víc
než poutník,
který na okamžik
zastihl vlastní stopu.

Vítr mi stáhl klobouk z hlavy
a rozesmál se někde nade mnou.

Zvedl jsem ho ze země
a vykročil dál.

Křídla nad mezí

 

Na mezi zůstalo teplo
po odpoledním slunci.

Stébla trávy se jemně pohupovala
a ve vzduchu kroužil jediný pták.

Z dálky přicházel večer.

Šel pomalu,
bez jediného kroku,
a přesto byl každou chvíli
blíž.

Čekala jsem.

Kdo jsem?

 

Nejdřív nebylo nic.

Nebo možná bylo,

jen nebyl nikdo,
kdo by to mohl dosvědčit.

Tma si tiše dělala, co chtěla,
světlo teprve hledalo cestu
a ve všem tom chaosu
vznikaly hvězdy.

Potom se objevila hmota.

Shlukovala se,
otáčela,
padala,
znovu vstávala
a dělala nejrůznější chyby.

Jednou z nich
byla Země.

A cosi se na ní pohnulo.

Nejdřív jen nepatrně.
Pak si to zapamatovalo.

Kde je potrava,
co pálí,
co bolí,
co voní
a co se raději nezkouší podruhé.

Časem vznikly oči,
uši, kůže
a ruce.

Svět dostal barvy,
zvuky,
chlad
a teplo.

A někde mezi tím
vznikla otázka:

Proč?

Nikdo neví,
kdo ji položil první.

Možná dítě.
Možná jen mozek,
který se zrovna nudil.

Od té chvíle
jsme se začali dívat vzhůru.

Počítali jsme hvězdy,
vymýšleli příběhy,
stavěli dalekohledy
a snažili se dohlédnout dál.

Zjistili jsme,
že veškeré prvky,
z nichž jsme složeni,
vznikly kdysi ve hvězdách.

To nás zarazilo.

A znovu jsme začali pátrat.

Počítali částice,
měřili světlo,
zkoumali mozek
a hledali místo,
kde by mohlo být ukryté

to zvláštní:

já.

Nenašli jsme ho.

Byly tam neurony,
elektrické impulzy,
chemické látky,
paměť,
miliony drobných dějů,

ale žádný malý člověk,
který by uvnitř člověka seděl
a všechno pozoroval.

A přesto

tu byl.

Četl.
Myslel.
Pamatoval si.

Občas se zastavil
u okna
a díval se na hvězdy

nebo jen na světlo
v protějším domě.

Možná právě tehdy
ho napadlo,

že je zvláštní být součástí
něčeho tak obrovského

a přitom se ptát,
proč právě tady
a proč právě teď.

Odpověď nepřicházela.

Ale otázka zůstala.

A možná je to
na celém vesmíru
to nejpodivnější:

že po miliardách let
se v něm objevilo něco,
co se dokáže zastavit,

podívat se vzhůru

a třeba jen potichu se zeptat:

Kdo jsem?

Nad ouvratěmi

 

Září si pomalu rozepíná
poslední knoflíky
a tráva voní tak samozřejmě,
jako by léto
ještě neskončilo.

Stráň si protahuje záda
po horkém odpoledni
a šípky na mezi rozvěšují
po křovinách
červené lampiony.

Špačci přelévají nebe
z pole do pole.

Nad špičkami stromů
se převalují oblaka,
šednou.

Večer přitahuje okraje krajiny
a světlo mizí
mezi brázdami.

Hvězdy vycházejí
nad ouvratěmi.

Na střeše garáže

 

Našel jsem ji v noci
sedět na střeše garáže
a počítat hvězdy.

„Kolik jich už máte?“

„Nevím. Ale chtěla bych vědět,
jestli některá nechybí.“

Vzdálených sluncí bylo na obloze tolik,
že se v nich dalo
snadno ztratit.

Podal jsem jí svůj hrnek s čajem.

„A našla jste nějakou?“

„Jednu.“

„Chybějící?“

„Ne. Přebytečnou.“

Žádná z nich však nevypadala,
že by tam byla navíc.

„Jak to poznáte?“

„Ta nová na mě blikla.“

„Normálně blikají.“

„Já vím.“

Seděli jsme vedle sebe
a dívali se na hvězdnou oblohu.

„Myslíte, že někde existuje
planeta podobná té naší?“

„Asi ano,“ řekl jsem.

„A možná na ní někdo právě teď
sedí na střeše garáže
a dívá se k nám?“

Naklonil jsem se k ní.

„To už je trochu moc.“

Pokrčila rameny.

„Vesmír je dost velký na to,
aby v něm byla náhoda
docela obyčejná věc.“

Mlčeli jsme.

Pak ukázala.

„Vidíte tamhle tu hvězdu?“

„Kterou?“

Zvedla prst o kousek výš.

„Tu, co tam včera nebyla.“

Hledal jsem ji.

„Jste si jistá?“

Usmála se.

„Ne.

Ale je hezké,
když si člověk občas
není jistý správně.“