Kružby (2)

_

V závětří, jako ptáci, 
sny vetkaly do prostoru tajemnou kružbu drah,
zrušily těsné míry, nejasné uniká.

„Spěchej, tiše mlč,
je třeba vidět, hmatat, hledat něco za..." 

Kamkoli se ubírám, přežít mohu pouze s ideály.                                     

                                                               _

                                           Mezi hvězdami
                                           zrcadlo víl,
                                           v odlehlém zákoutí
                                           růže z alabastru se rdí,
                                           dychtivě čeká, zda měsíc si přivoní.

                                           Pár kroků opodál hřbitovní schody strmí k neživým.
                                           Zbytek noci vydechuje tajiny,
                                           k ptačím křídlům nebe jitří,
                                           když 

                                           krůpěj rosy zahlíží
                                           ustupující měsíc
                                           v polibku
                                           alabastrové růži

                                               

                                                                                                                                  

                                                                                                                           

                 _

 „Koupej se v životě, ponoř se tam,

                                                     kde je nejprudší, nejhlubší,

                                                     otevři svou bytost dokořán..."

                                                                                                       

... protože, já se stává Já teprve prostřednictvím Ty

                              

                             _

https://www.youtube.com/watch?v=jabih9mV6RQ

Pomme - On brûlera

Tenký jako vlas

Čas propůjčený k žití,
plyne_  a nevím, kam...

Beztvará mlha,
zdlouhavé bubnování,
provazový most tenký jako vlas
či z pianina strunoví,
pod ním město bez tváří,
údolí nevidomých iluzí.
Měsíc má dnes krátery od těžkých kapek z řas.
Ani slunce svit a zář nejsou nekonečné.
Proč pátrám po nedosažitelném?
   

             Rozkývat vzduch, milovat!

_

https://www.youtube.com/watch?v=j-Thn2uRnLk
Rameau: Les tendres plaintes

Panenské jablíčko

Říkáš, že láska není?
Ale já ji vidím...
-

Radost je obyčej obklopený hudbou.
A také, když pozoruji oblohu,
kterak se vznáší nad zemí.
Trpělivě vyhlížím osudovou hvězdu,
a přitom vím,
že dávno prolétla, kdesi...
ponořila se do studny,
až voda vysoko vyšplouchla,
celou mne umáčela,
nebo jsi to byl ty?
-

Už není nic, co by mnou mohlo otřást,
ani když rybník se vylije z břehů,
anebo zřítí se nebesa.

Přesto... ráda bych zahlédla s nemovitostmi obchodníka.
    Je k mání rajská zahrada a s ní panenská jablíčka?

https://www.youtube.com/watch?v=A8fM_TxZ0Tw

Franz Schubert / Impromptus Op. 90 No 3 / David Fray

Nesměle jarní

Bělavé pastviny,
pasou se beránci...

Jako pod sněhem spí propletené kořeny,
cítím vedle mě tebe, sen jsi?
Raději nepochybovat,
nic si nepřát,
v beranidlo něhy
vklíněnými prsty zvolna
otvírat blízkost nekonečna,
dlouho skrývané já, plaché,
že neví co dělat, když zaslechne:
   Mám rád.  

Zpod sněhu ven se derou prvosenky...

_

https://www.youtube.com/watch?v=A8fM_TxZ0Tw

Franz Schubert / Impromptus Op. 90 No 3 / David Fray

Krémový indián

 

Neumím složit obraz světa bez hranic, omezení mezí.
Vím, o čem se mluví, není.
Nedohlédnu za horizont událostí,
ztrácí se v jakési vybledlé nekonečnosti.
A rozum u mě svádí bitvu s city.
Jsem krémový indián na marcipánovém koni.
A plachý vítr, když pláče bolestí,
zraňován o zubatá skaliska hory hoří.
Stavím vzdušné zámky,
jsou ale pevnější než z cihel a kamení,
i sny mám živější než co nežijí__
vzpomínky schované v dlani...

         _

https://www.youtube.com/watch?v=qtitc_2H7ik

Mikhail Pletnev — Rachmaninoff Elegie op3 no1

Deštivý den

Deštivý, mokrý den,
automat na vodu ocelově šedé nebe,
prší beznaděj, prší víc a víc,
úzkost... smutek bez hranic,
i čas zmizel v mihotání deště,
________  drž mě...

Stružky se spojují do pramene,
sbírají bublavou vodu,
bystřina mění se v řeku,
úhorem bloudí, meandruje,
dravý proud skály uhlazuje,
jizvy vyřezává,
do propasti padá,
padá padá padá.... 

A všechen prach voda s sebou bere,
zanesená plísní věků, bahnem lhostejnosti,
těžká, kalná... rozprostře se
do gigantické delty ústí před oceánem života...

Vše odtud začíná, i sem se vrací,
voda jsme my, my jsme voda__

naslouchej jejímu šumu...

_

https://www.youtube.com/watch?v=5P7lD48W98s

Bach/Marcello - Glenn Gould

K nebi čelem

Den sahal k nebi čelem,

   slunce bíle žhnulo,

   a cosi dotýkalo se nohama pichlavé trávy,

   ne větší než lidská dlaň,

   tančící roj včel,

   prašný vír když běží plání
   od neohraničena, až kam šlo dohlédnout...
   Ta věc si hrála - mihotala se samotou,

   prchavý stín nekonečné skutečnosti,
   bušící srdce nesmírně jemného něčeho,
   čeho si nelze nevšimnout...

          Žhavý dech prolomil závoru očí,

          zaplavil úzké srdce, obnovil ochablé údy,

          až zmizel pocit únavných abstrakcí,
          proudy zředěných slov uvadlého bytí...

          Zůstat jen sám sobě záhadou.

          Člověka zmocnilo se neodolatelné opojení,

          a zároveň úzkost - nejasný pocit,

          spojená tresť všeho zla i všeho dobrého,
          chtěl změřit své síly s úplnou a divokou Existencí.

     

                                                     

                                   Volal jsi mne?

                                                                                        

                                                                                                        _