U starého sadu

 

Potkali jsme se u cesty,
která vedla podél starého sadu.

Nevím, proč jsem tam tehdy šel.
Snad mě tam něco vedlo.

Seděla pod jabloní
a v dlaních obracela několik spadlých listů.

"Proč si myslíte, že se lidé tolik snaží něco najít?"

Řekla to tiše,
jako by se neptala mě,
ale večera kolem nás.

"Možná proto, že věří,
že někde čeká to, co jim chybí."

"A co když ne?"

Usmál jsem se.

"Pak možná nehledáme věci,
ale chvíle, ve kterých jsme byli blízko sami sobě."

Dívala se do trávy pod stromem.

"Našel jste někdy takovou chvíli?"

"Ano."

Zamyslel jsem se.

"Nebyla výjimečná."

Podívala se na mě.

"Pamatuji si jen,
že jsem tehdy po dlouhé době
nikam nespěchal."

"A to stačilo?"

"Překvapilo mě,
že ano."

Nad sadem se pomalu měnilo světlo.
V koruně jabloně se ozval pták
a potom už jen větve,
které se tiše pohybovaly ve větru.

"Dlouho čekáme na chvíli,
která všechno změní," řekl jsem.

Pohlédl jsem k cestě,
která mizela mezi stromy.

"A někdy si teprve všimneme toho,
co vedle nás bylo celou dobu."

"Možná máte pravdu," řekla.

Nad sadem se prodlužovaly stíny.

Vstala
a vydala se cestou, kterou přišla.

Já jsem zůstal sedět.

Ne proto, že bych čekal na něco dalšího.

Jen jsem měl pocit,
že některé okamžiky nejsou začátkem cesty.

Některé jsou místem,
kam jsme došli.

Atlas nenavštívených míst

 

 

Od dětství mám špatný orientační smysl.

Dokázala jsem zabloudit

i ve vlastní minulosti.

Proto jsem se přihlásila

na aplikovanou geografii vzpomínek.

Říkala jsem si,

že mi konečně někdo vysvětlí,

proč někdy hledáme cesty,

které vedou zpět

k místům,

kam jsme nikdy nedošli,

a přesto nám chybí.

Profesor přišel pozdě.

„Omlouvám se,“ řekl.

„Zdržel jsem se

na kruhovém objezdu myšlenek.“

Potom položil na stůl

obyčejnou gumu.

„Tohle je nejdůležitější kartografická pomůcka.“

Ve třídě bylo ticho,

které mělo za sebou

několik semestrů.

Pak nakreslil na tabuli ostrov.

Chybělo mu pobřeží.

„Jak se tam dostaneme?“

Profesor se usmál.

„Tohle místo

žádná mapa nezná.“

Vedle mě seděl student,

který po celou dobu

ostřil pastelky.

Ne jednu.

Všechny.

„Studuji barevnou orientaci nostalgie,“ řekl.

„A pomáhá to?“

„Občas.

Přišli jsme na to,

že většina lidí

kreslí minulost teplejšími barvami.“

Profesor mezitím nakreslil

kompas.

Měl jednu světovou stranu.

„A kde jsou ty ostatní?“

„Bylo jednodušší

nechat jen jednu.

Každá chtěla být sever.“

Chvíli jsem přemýšlela.

„Existují ještě

neobjevená místa?“

zeptala jsem se.

Profesor přikývl.

„Samozřejmě.

Každý člověk

v sobě nosí

alespoň jedno.“

Pak smazal ostrov z tabule.

„Teď víte,“ řekl,

„kde hledat.“

 

Vedle tebe

Možná jsem byl jen unavený

z neustálého hledání smyslu.

Možná jsem si spletl směr.

A možná jsem měl víc odpovědí,

než svět potřeboval.

 

Říkali,

že části ze mě

už nejsou původní.

Měli pravdu.

Něco obrousily cesty.

Něco lidé.

Něco čas.

Zůstala po tom místa,
kam jsem se už neuměl vrátit.

 

Byly noci,

kdy jsem se díval na hvězdy

a připadalo mi,

že vesmír je příliš veliký,

aby si mě všiml.

A pak přišla ona.

Nevím, odkud.

Možná z druhé strany času.

Možná jen z vedlejší ulice,

což by bylo podivnější.

Měla ve vlasech něco,

co připomínalo prach z komety.

Ale tvrdila,

že je to jen mouka.

Pekla koláč.

Ve vesmíru plném záhad

mě překvapilo,

že někdo schovává

tajemství do těsta.

Podívala se na mě

a řekla:

„Vy jste ten,

kdo se snaží přijít na to,

proč tu je.“

Přikývl jsem.

„A vy?“

„Já jsem se rozhodla

dnes nic neřešit.“

„A co budete dělat místo toho?“

Usmála se.

„Sedět vedle tebe.“

Chvíli jsem nevěděl,

co říct.

„Myslím,

že to stačí pro začátek.“

Připadala mi jako někdo,
kdo znal něco,
co jsem v knihách nikdy nenašel.

„Najdeme si místo.

Nemusí být dokonalé.

Stačí kus prostoru,

kde nás nikdo nebude měnit.“

„A co tam bude?“

„Možná strom.

Možná hvězdy.

Nebo jen stará lavička.“

Zdálo se mi, že by to mohlo stačit.

„A kde budeme spát?“

„Kdekoliv,

kde nás zastihne noc.

To je přece dost.“

Pak mě vzala za ruku.

 

A v tu chvíli jsem věděl,

že některé cesty

nejsou o místech.

Vedou k někomu.

Atlas nenavštívených míst

Od dětství mám špatný orientační smysl.

Dokázala jsem zabloudit
i ve vlastní minulosti.

Proto jsem se přihlásila
na aplikovanou geografii vzpomínek.

Říkala jsem si,
že by mi konečně mohl někdo vysvětlit,
proč někdy hledáme cesty,
které nás vedou zpět
k místům,
kde jsme nikdy nebyli.

Profesor přišel pozdě.

„Omlouvám se,“ řekl.

„Zdržel jsem se
na kruhovém objezdu myšlenek.

Někdy se z něj těžko vyjíždí.“

Potom položil na stůl
obyčejnou gumu.

„Tohle je nejdůležitější kartografická pomůcka.“

Nikdo se neozval.

Ve třídě bylo ticho,
které mělo za sebou
několik semestrů.

Potom profesor nakreslil na tabuli ostrov.

Chybělo mu pobřeží.

„Jak se tam dostaneme?“

Profesor se usmál.

„To je místo,
které chybí
na mapě života.

Každý nějaké má.“

Vedle mě seděl student,
který si po celou dobu
ostřil pastelky.

Ne jednu.

Všechny.

„Studuji barevnou orientaci nostalgie,“ řekl.

„A pomáhá to?“

„Občas.

Přišli jsme na to,
že většina lidí
kreslí minulost teplejšími barvami,
než jaké skutečně měla.“

Profesor mezitím
nakreslil kompas.

Měl jednu světovou stranu.

„A kde jsou ty ostatní?“

„Bylo jednodušší
nechat jen jednu.

Každá chtěla být sever.“

Chvíli jsem mlčela.

„Existují ještě
neobjevená místa?“
zeptala jsem se.

Profesor se usmál.

„Samozřejmě.

Každý člověk
v sobě nosí
alespoň jedno.“

Pak smazal ostrov z tabule.

„Teď už víte,“ řekl,
„kde hledat.“

U potoka

 

Vítr sestoupil z kopců
a na chvíli se ukryl
v koruně borovice.

Pak pokračoval dál.

U potoka ležel kámen,
napůl ve vodě,
napůl na slunci.

Sedla jsem si vedle něj.

Voda spěchala,
jako by někde
na ni čekal čas.

Kámen nikam nešel.

Dlouho jsem se dívala,
jak kolem něj
proud hledá svou cestu.

Nad údolím
přeletěl pták.

Nevěděl,
že ho pozoruji.

Jen na chvíli
změnil tvar oblohy.

Letěl tak lehce.

A tak jsme vykročili

Poslouchal jsem večer,
jak krajina pomalu ukládá
světlo do stínu.

Tu zpod okraje lesa
vyklouzlo něco zvláštního.

Ne bytost.

Spíš myšlenka,
která si na chvíli vypůjčila podobu.

Přišla ke mně,
na sobě modrý plášť z neznámé látky
a s výrazem někoho,
kdo se právě dozvěděl vtip
o celém vesmíru.

„Vy mě vidíte?“ zeptala se.

„Obávám se, že ano.“

„To je pěkné. Většina lidí mě jen míjí.“

„A co jste zač?“

„To záleží na tom, kdo se ptá.“

„A když se ptám já?“

Pohlédla na mě.

„Pak jsem trochu náhoda, trochu vzpomínka
a trochu něco, co jste si zapomněl vymyslet.“

Musel jsem se usmát.

„Máte vždycky odpověď?“

„Ne.“

„A co děláte, když ji nemáte?“

Ohlédla se do tmy mezi stromy.

„Čekám, až přijde otázka, která ji nepotřebuje.“

Vítr obrátil několik listů večera.

Vstala.

„Kam jdete?“

„Nevím.“

„A kdybych šel s vámi?“

Chvíli mlčela.

„Pak bychom možná nevěděli dva.“

„A to je výhoda?“

Podívala se na cestu před námi.

„Někdy ano.“

A tak jsme vykročili...

Sen

  

Seděl jsem na nízké zídce
a pomalu hleděl před sebe.

Nad střechami plul jediný mrak,
který vypadal,
že si zapomněl vybrat oblohu.

Jinak se zdálo,
že svět na chvíli odložil starosti
na opěradlo lavičky.

V té chvíli

přišla odnikud,
snad znala cestu do cizích vzpomínek.

„Copak tam hledáte?“

„Odpověď,
kterou jsem ještě nestačil pokazit.“

„To musí být velmi stará odpověď,“
usmála se.

„Možná.

Ty nové bývají horlivé
a hned vědí,
kam patří.

Staré se déle rozhlížejí.“

Sedla si vedle mě.

Stín,
který sebou přinesla,
přišel o krok později.

„Víte,“
řekla tiše,
„lidé pořád něco hledají
a když to najdou,
často si myslí,
že hledali něco jiného.“

„To je jejich způsob,
jak zůstat na cestě.“

Podíval jsem se na ni.

„A vy?“

„Já?

Já občas hledám lidi,
kteří se umějí dívat
na prázdné místo,
které ještě neví, čím se stane.“

Chvíli jsme mlčeli.

Odkudsi zazvonilo kolo
a zvuk se rozkutálel ulicí
jako skleněná kulička.

Vytáhl jsem z kapsy sešit.

„Copak píšete?“
naklonila se ke mně.

„Jen jednu větu.“

„Ukažte.“

Otočil jsem stránku.

Byla úplně bílá.

Zasmála se.

„To je všechno?“

„Zatím ano.

Nejhezčí věty
se objeví,
teprve když jim uděláme místo.“

Naklonila hlavu
a naslouchala tichu kolem.

Pak vzala tužku

a doprostřed stránky
nakreslila malé otevřené okno.

„Teď už není prázdná,“
řekla.

Zavřel jsem sešit.

Ani jeden z nás
už si nebyl jistý,

čí sen
právě pokračuje.

Kabát z map

 

 

 

Probudil jsem se brzy ráno
a zjistil,
že hodiny na stěně
počítají něco jiného než čas.

Nejdříve jsem je nechal být.
Každý má přece právo
na vlastní způsob měření.

Potom jsem obešel pokoj
a pozdravil předměty,
které se mnou bydlely déle
než někteří lidé.

„Dobré ráno, hrnku,“ řekl jsem.
„Spalo se ti dobře?“

Hrnkem nepatrně zachvělo světlo
a já usoudil,
že odpověď byla příznivá.

Jen staré křeslo mlčelo.
To mě trochu znepokojilo,
protože obvykle vědělo nejvíc
o věcech, které jsem nikdy neřekl.

Na parapetu leželo peříčko,
které tam večer nebylo.

Vedle něj malý lístek:

„Přišla jsem si pro vzpomínku,
kterou jste zapomněl odložit.“

Podepsán nebyl nikdo.

V tom se ozvalo zaklepání
ze skříně,
ačkoli skříň neměla dveře
už několik let.

Opatrně jsem k ní přistoupil.

Uvnitř seděla žena
v kabátě ušitém z map neznámých krajin.

„Nebojte se,“ řekla.
„Nejsem ztracená.
Jen hledám cestu,
která ještě nebyla vymyšlena.“

Zeptal jsem se jí,
co dělá v mé skříni.

Pokrčila rameny.

„Někdy se nejkratší cesty
schovávají na nejméně vhodných místech.“

Přijal jsem to bez většího překvapení.

Pozval jsem ji tedy na čaj
a ona se omluvila,
že nemůže zůstat dlouho.

„Musím navštívit jeden mrak.
Už několik dní předstírá,
že je hora.“

Když odešla,
pokoj vypadal stejně jako dřív.

Jen na křesle se objevila
drobná nit.
Nikam nevedla.

A hodiny na stěně
se konečně rozběhly.

Ukazovaly okamžik,
který právě přicházel.

Kudy se chodí?

Zastavila se
u místa,
kde vítr
zapomněl pokračovat.

Ve vzduchu viselo ticho.

Možná právě to
jí připomnělo,
že otázky bývají lehčí
než odpovědi,
a přesto se nosí obtížněji.

Rozvázala svou mlčenlivost.

Chvíli ji nechala dýchat.

A čekala.

Ze stínu vystoupil někdo,
kdo vypadal,
jako by celý život
zapomínal,
kam si odložil gravitaci.

„Promiňte,“ usmála se.
„Nevíte náhodou,
kudy se chodí
k tomu,
co člověk právě minul?“

„To záleží,“ odpověděl.
„Jestli jste to minula vy,
nebo ono vás.“

Pak chvíli nic neříkali.

Ticho mezi nimi
si sedlo
na okraj jejich slov.

„Vy mluvíte zvláštně.“

„To je tím,
že slova si mě občas půjčují,
když se stydí vyjít sama.“

Přikývla.

„A myslíte,
že všechno musí někam patřit?“

„Ne.

Některé věci
se celý život
jen hledají.

A právě proto
je člověk 
tak rád potká.“

Usmála se.

„To je podivuhodné.“

„Co?“

„Že jste právě odpověděl
na něco,
na co jsem se vůbec neptala.“

Nic nenamítal.

„Půjdeme?“

„Kam?“

„Tam,
kde se cesty
teprve učí zatáčet.“

A vykročili tak pomalu,
že první krok
za nimi ještě chvíli zůstal.

Mapa návratů

 

Stál jsem na místě,
kde starý strom vyvrátil kořeny k nebi
a mezi jejich prsty
si našla cestu tráva.

Nad krajinou viselo odpoledne,
tak pomalé,
že i stíny se zdály váhat,
kam vlastně patří.

Slunce se sklánělo nad polem
jako zapomenutá vzpomínka,
která se po letech vrací
a neví,
jestli má zaklepat.

Pak jsem ji uviděl.

Nejdřív jen pohyb světla
mezi větvemi.

Potom oči,
které mě poznaly dřív,
než jsem stačil vyslovit její jméno.

Přišla blíž
a my jsme se políbili
s tou zvláštní naléhavostí lidí,
kteří vědí,
že některá setkání
nemají druhou jistotu.

Kolikrát se mohou cesty minout,
než pochopí,
že se vlastně stále hledají?

Zůstal jsem stát blízko ní.

Dotkla se mého ramene
a řekla:

„Vy pořád někam odcházíte, viďte?“

Nevěděl jsem,
jestli se ptá na moje putování,
nebo na celý můj život.

A tak jsem chvíli mlčel
a přemýšlel,
jak asi vypadá ticho,
když ho rozložíme na jednotlivé okamžiky.

Je v něm šum deště,
vzdálený hlas ptáka,
prasknutí větve v lese
a mezi tím vším
místo, kde se nic neděje.

A právě tam
se někdy ukrývá největší pohyb.

Říká se,
že radost musí mít důvod,
aby jí člověk uvěřil.

Ale možná existují chvíle,
které jsou šťastné právě proto,
že se nedají vysvětlit.

„Neznamená to ale samotu?“
zeptal jsem se.

Podívala se k obloze.

Pak řekla:

„Nejopuštěnější není ten,
kdo zůstává sám.

Nejopuštěnější je ten,
kdo zapomene,
že celý vesmír se stále pohybuje kolem něj.“

A než jsem stačil odpovědět,
zmizela v podvečerním světle.

Zůstal jsem tam ještě chvíli.

S její přítomností ve vzduchu,
s tichem mezi dvěma nádechy
a s myšlenkou,
že možná nejsem nic víc
než poutník,

který na okamžik
zastihl vlastní stopu.

Vítr mi stáhl klobouk z hlavy
a rozesmál se někde nade mnou.

Zvedl jsem ho ze země
a vykročil dál.

Tam, kde se za obzorem
otevírají dveře
k velkému návratu.

Několik moří

 

Když se poslední světlo dne
zachytilo o okraj hor,
nebe ještě chvíli váhalo,
jestli má zmizet,
nebo se proměnit v něco jiného.

Vyšel jsem z dlouhého spánku hornin,
z vrstev, kde se nezapisují roky,
ale pohyby kontinentů,
deště dávno ztracených moří
a tichého rozhodnutí kamene
zůstat.

Doputoval jsem k domu
postavenému mezi cedry
a hvězdným prachem nad nimi.

Na prahu stála žena.

„Tak jste přece přišel,“
řekla
a usmála se způsobem,
který mohl znamenat cokoli.

„Trvalo mi to,“ řekl jsem.

„Několik moří
a jedno vrásnění hor.“

„To není tak mnoho.“

„Pro vás možná.“

„Pro mě také,“
řekla po chvíli.
„Jen jsem vás chtěla trochu uklidnit.“

„A podařilo se vám to?“

„Asi ne.“

Nad cedry se rozsvěcovaly hvězdy.

Jedna po druhé
vstupovaly do tmy,
jako by se vracely
na místa,
která jim kdysi někdo ukázal.

Žena se zadívala vzhůru.

„Přejete si něco?“

„Po tak dlouhé cestě
si netroufám.“

„Tak si přeji za vás,“ řekla.

Zavřela oči.

V tu chvíli
se někde hluboko pod námi
pohnulo dávné moře.

Možná jen kořeny cedrů.

Nevím.

Pak ustoupila ode dveří.

„Pojďte dál.“

„A co tam je?“

„Nic, co byste už neznal.“

Dům na konci cesty

 

 

Ráno přišlo od severu.

Nejdřív se dotklo vrcholků stromů,
potom střech
a nakonec kamenné cesty,
po které jsem šel
už několik století.

Možná déle.

Přestal jsem to počítat
někde za třetí řekou.

Na konci cesty stál dům.

Malý,
s modrými dveřmi
a komínem,
z něhož stoupal kouř
příliš klidně
na tak neklidný svět.

Zaklepal jsem.

Otevřela žena.

V ruce držela hrnek.

„Jdete pozdě,“ řekla.

„Vím.“

„Jak moc?“

Ohlédl jsem se k horám.

„Asi o jedno pohoří.“

Přikývla.

„To se stává.“

Pak se napila
a chvíli si mě prohlížela.

„Čekala jste na mě?“ zeptal jsem se.

„Nejdřív ano.“

„A potom?“

„Potom jsem si zvykla.“

Nad střechou přeletěl pták.

Na okamžik
se jeho stín dotkl země
a zase zmizel.

„To muselo být dlouhé,“ řekl jsem.

Žena pokrčila rameny.

„Čas je dlouhý,
jen když se na něj díváte.“

„A když ne?“

„Uvaříte si čaj.“

Někde za domem
se ozvala voda.

Možná potok.

Možná poslední z moří,
která jsem cestou minul.

Žena otevřela dveře dokořán.

„Tak pojďte.“

„Kam?“

„Dovnitř.“

„A potom?“

Usmála se.

„Potom už snad
nebudete muset nikam.“

Pod starou vrbou

 

Na kameni u řeky
ležela kapka rosy
a v ní kus oblohy.

Vánek rozvoněl trávu
a voda odnášela
stíny větví.

Sedla jsem si
pod starou vrbu.

V tom tichu
se na chvíli vrátilo
něco, co bylo pryč.

Vysoko nad hladinou
přecházeli ptáci.

Jeden se oddělil
od ostatních.

Když jsem vstala,
slunce už bylo výš.

Vrba zůstala u řeky.

Jen její stín
šel se mnou dál.

U potoka

 

Vítr sestoupil z kopců
a na chvíli se zastavil
v koruně borovice.

Pak pokračoval dál.

U potoka ležel kámen,
napůl ve vodě,
napůl na slunci.

Sedla jsem si vedle něj.

Voda spěchala,
jako by někde
měla být včas.

Kámen nikam nešel.

Dlouho jsem se dívala,
jak kolem něj
proud hledá svou cestu.

Nad údolím
přeletěl pták.

Nevěděl,
že ho pozoruji.

Jen na chvíli
se dotkl vzduchu,
letěl tak lehce.

Malý kámen

 

Slunce svítilo přesně tak,
jak má svítit slunce v krásný den.

A přesto jsem měla pocit,
že ho někdo v noci přenesl přes místnost,
otřel z něj prach
a znovu položil na oblohu.

„Může se světlo unavit?“ zeptala jsem se.

„Možná se neunaví světlo,“ řekl.
„Možná jen někdy zůstáváme dlouho ve stínu.“

Sedli jsme si na lavičku u cesty
a ticho se posadilo vedle nás.

Měla jsem ráda jeho mlčení.

Nebyla v něm prázdnota.
Bylo to místo,
kam si slova chodila odpočinout.

Po chvíli se ozval:

„Lidé často hledají pravdu,
jen aby ji zavřeli do krabice
a připsali k ní své jméno.“

„A co s ní pak dělají?“

„Říkají, že ji našli.“

„A přitom?“

Podíval se do korun stromů.

„Možná celou dobu
hledala ona nás.“

„Myslíte, že se člověk může poznat úplně?“ zeptala jsem se.

Tiše se zasmál.

„To by byla nuda.“

„Proč?“

„Přestali bychom se překvapovat.
A možná bychom přestali hledat.“

Zvedl ze země malý kámen
a chvíli ho obracel v dlani.

„Co vidíte?“

„Kámen.“

„A já něco,
co tu bylo dávno před námi
a možná tu zůstane i potom.“

„Takže něco, co nás přežije?“

Pokrčil rameny.

„Možná nejde o to,
že něco trvá věčně.“

Přejel prstem po kameni.

„Možná stačí,
když se na okamžik dotkneme něčeho,
co nás přesahuje.“

Vítr pohnul větvemi.

Mraky se rozestoupily
a na cestu dopadlo světlo.

Najednou mě napadlo,
že některá setkání nepřicházejí proto,
aby nám dala odpovědi.

Jen tiše otevřou dveře
a rozsvítí v nás místnost,
do které jsme už dávno nevstoupili.

Večer u řeky

Večer se pomalu usadil na zábradlí mostu.

Nejdřív jen tak nenápadně.

Pak se rozlil po střechách.
Dotkl se komínů,
které ještě chvíli držely nebe.
Usedl do korun stromů.

A pozvolna se blížil k řece.

Řeka byla tmavší než před hodinou,
ale pořád ještě ne dost,
aby si přestala pamatovat oblohu.

Nikam nepospíchala.

Měla jsem chuť jí závidět.

V oknech na druhém břehu
se postupně rozsvěcela světla.

Některá žlutá.

Některá bílá.

A jedno modré,
které vypadalo,
že tam svítí omylem.

Zajímalo by mě,
kolik životů se právě odehrává za těmi okny.

Kolik rozhovorů.

Samot.

Kolik lidí si vaří čaj
a dívá se přitom ven,
aniž by tušili proč.

Možná člověk občas potřebuje vědět,
že svět pokračuje i tam,
kam nedohlédne.

Od nádraží se ozval vlak.
Neviděla jsem ho.
Jen ten zvuk,
který se chvíli nesl nad řekou,
než se rozpadl o večer.

Připomněl mi fotografii,
kterou někdo náhodou najde v zásuvce,
a chvíli si není jistý,
jestli se vrátila minulost,
nebo jen světlo z jiného dne.

Nad řekou se objevil první netopýr.

Kroužil sem a tam.

Asi zkoušel, jestli unese tmu.

Ještě chvíli jsem tam stála.

Večer už sestoupil až k vodě.

Na druhém břehu
někdo rozsvítil další světlo.