Trilobit

 

Město až k mrakům vyhořelé,
svět bludných soch pod purpurovým nebem__

musím jej opustit, dokud je čas
posbírat myšlenky,
poštěrchat vzpomínky,
zanechat smutnění.
 
Nebudu hledat ztracených stop,
navždy mi zmizely,
jen_ vrátím se ke skále z vápence,
vzít znovu do ruky kamínek
s drobným trilobitem...
V dlani s ním poběžím daleko... daleko,
kde vody řinou se sytou zelení,
zrcadlí modravá oblaka,
nešpory něžně skorec zpívá...

V té vůni a vlání, kamínek hodím po proudu potočním,
jak žabka poskočí, jeden, dva, hop a třetí.
Paprsky v tříšti vlnkobití
a květy na břehu,
co v slunci se smějí,
odvrátí mi oči.
Maně budu počítat ještě chvíli…
než klesne ke dnu
navždy a navěky.

Nový čas_ rozkvete nadějemi.

Antonín Dvořák, Romance for Violin and Orchestra

Smysl života

 

Smysl života?... Možná je ztraceným,
zapomenutým snem,
touhou dotýkat se míst vystavěných z nadějí,
kde myšlenky jsou průzračně čisté a nikoho nezraňují,
co bolí, zetleje... a nebem kučeraví beránci plují,
pěšiny dálka rozhoupává,
teplo  vzpomínek...

Možná je ukryt ve smutku - radosti,
v mysli a svědomí,
veselých písních i tklivých,
ve slovech miluji, milý...

Chodí také po hvězdách,
nekonečným vesmírem__

Naslouchej, když skrze srdce mluví...

 

 

Tom Rosenthal - This Little Life  

 

Pověz mi...

 

Ne každá láska je krásná, někdy je neopětovaná, umlčená, zatlučená.

Je až s podivem, že vůbec vznikla, je jako stéblo trávy, co vytrčí z asfaltu uprostřed silnice...

_

 

Kostelík a víska v poli…
dívka sama při jabloni.
Kvítečku, pověz mi,
má mě rád?
Nemá mě rád?
 
Chmuří se země, červánek usíná,
a za oknem pláče_  a vítr vzdychá,
jako podzim je tmavý svit měsíce.
 
Kvítečku, pověz mi,
má mě rád?
Nemá mě rád…

Kam jsme se pozbyli?__

v Opuštěnkách__  v tísni prázdnoty, čas
jednoho života zastavil příběh...

 

 

 

Ravel concerto in G Major - Adagio Assai 

Amazonka

 

A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. 1. Korintským 13:3

 

Nikam již nespěchám, však vrátit
dosud nechci,
snad Bohu, čas propůjčený k žití,
putuji dál... jako Amazonka,
místy, kde slunce a nebe chybí,
nevidím růže, neslyším slavíka,
jen vítr naříká,
propastná tůně z hlubiny volá,
a všechny příboje, vlnobití
se přese mne valí...

Toužím zapečetit paměť, dojít  tiše, mlčky
k prastarým dnům, kdy
země nás neznala,
v křečích a bolestech rodila z chaosu,
začít snad znovu....

Ohé-ohé-ohá!

 

les séquoias - pomme

  

 

 

Nevídka

 

... dávno, dávno již... vzpomínky těkají,
je mi 5 roků, dívenka s dlouhými vlasy, astmatik,
poprvé mimo zdi velkého města,
cesta vlakem, pak pěšky, neznámo kam,
polosamota,
rozbitý domek,
zahrada,
dosud neviděný ráj...
postel v kuchyni pod oknem,
za tenkou tabulkou skla tajemný dech,
noc žije, přináší zvuky; jeden se opakuje,
húúú huhúúú, projíždí vlak,
mohu se vydat až ke hvězdám...

Druhý den, vstupuji do ráje,
zahrada roztodivná, chybí asfalt a dlažba ulice,
místo nich neznámý Prostor, zem, tráva, jabloně;
rozbíhám se k dřevěným plaňkám,
prohlížím cestu za plotem, za ní
již nic než šerý les...
přirozený, tajuplný svět roztočil představy,
klekám a zas úžas, několik kvítků v zelené trávě, zázrak!?
ano, fialky, největší objev v mém životě...

,,,

 

Země se točí, plyne čas, za okny města řinčení
slepých myšlenek...

 

Maok - Naelin

 

Hadukaj

 

Poháněn vůlí, až k hranici bytí
rozpáral vlastní existenci,
spěchal... z beznávrati!
Chtěl sejmout prokletí odcizení,
znovu se proměnit v moudré zvíře,
vědět kým je, odkud přichází, kam jde.
Hledal harmonii, voněl mužem.

A byla žena plachá jak liška:  
         „Jsem ryba, která zápasí s vodou.
          Jsem déšť, před kterým utíká zajíc.
          Jsem ale také touha barevná jak duha,
          když  odejdeš, odejde vše, pro co žiji."

Srazili dálku na dotek dlaní,
chvíli cinkala, chvíli bublala,
kdesi pod okrajem lesa
v potoce mezi kapradím,
hned silněji,
hned tišeji...

           V tu chvíli na všechno zapomněli...
           život jim najednou připadal laskavý_

 

 

 

 

Hymn of the Cherubim 

Příteli

 

Šel krokem, nikam nespěchal, když
přistoupila ze všech stran
v dotichajícím tichu,
nepřišla mu krásná,
snad nevšední,
nepodobná žádné jiné linii vesmíru;

lehce se usmála: „Příteli..." 
a slunce divě vyšlo.

Nemohl odtrhnout pohled z jejích očí,
měl dojem, jakoby skulinou v jsoucnu
nahlédl k dávnému počátku, prameni,
v tu chvíli potřeboval pít a pít
čistou chladivou vodu...
 

 

 

Scent of a Woman / Por una Cabeza - Carlos Gardel